Matty

"V konečném účtování jsou slzy symbolem egoismu"

Zapečetěný čas probudil můj zájem o názory Andreje Tarkovského (zatím se nedovedu nadechnout dost zhluboka, abych si troufnul také na ponor do jeho filmů). Sborník Krása je symbolem pravdy zmíněnou knihu doplňuje a zároveň na režisérovu životní filozofii nabízí mírně odlišný pohled, k němuž Tarkovského v zastoupených rozhovorech jemně popostrkávají tazatelé (z jejich převážně nekonfliktního přístupu vnímáte úctu ke zpovídanému). Také díky opakování určitých myšlenek budete mít pod dočtení přepečlivě připravené publikace (jde o její druhé, doplněné české vydání) více než jen tušení, jak Tarkovský chápal (svou) roli umělce, v čem podle něj tkví podstata filmu (rytmus) i smysl existence (zvítězit nad sebou). Inspirativní osobnost. Moudrý člověk. Geniální režisér? Uvidím...

Dočetl jsem tři knihy k tématu Nový Hollywood (v širším i užším významu). The Last Great American Picture Show: New Hollywood Cinema in the 1970s (editoři Thomas Elsaesser, Alexander Horwath, Noel King) seskupuje texty o estetice, režisérech i ideologii filmů z uvedeného období (s přesahy do konce dekády předcházející a začátku té následující). Texty vyznačující se různou mírou „akademičnosti“ (Hamptonův příspěvek o filmech a rockové hudbě je spíše pro pobavení než pro spuštění diskuze) a i když se dost opakují a překrývají, v celku poskytují výživný vhled do tématu a objasňují, co tolika mladým filmařům umožnilo natáčet filmy dle evropského střihu. Tomu, kdo se Novým Hollywoodem nehodlá zabývat do hloubky, doporučuji k přečtení alespoň tři úvodní texty od editorů knihy. Nejsou dlouhé a nastiňují hlavní okruhy, jimiž se v souvislosti s obdobím rozhodně vyplatí zabývat. Novému Hollywoodu spíše v širším smyslu (tzn. od 70. let dál) se věnují příspěvky do sborníku New Hollywood Violence (editor Steven Jay Schneider). Přemítání nad filmovým násilím, jeho přijímání publikem, vztahu ke genderu a politice, je především inspirativní. Naznačuje, jakými směry lze v uvažování nad násilím ve filmu pokračovat. Souvislosti, jež některé teoretičky a někteří teoretikové nacházejí jsou překvapující, ale zároveň ukazují, na jak širokém poli se filmová, resp. kulturální studia v současnosti rozprostírají (Aristoteles a John Woo, seriózní studie Charlieho andílků a Komanda). Určitě stojí za přečtení a hlavně za následnou diskuzi. Po krátké pauze jsem dočetl jednu z nejsvědomitějších prací, co některý z českých filmových vědců napsal, knihu Sam Peckinpah a jeho filmy od Zdeňka Hudce, která nabízí mnohem, mnohem víc než obvyklé shrnutí životopisných informací. Podobně jako New Hollywood Violence ukazuje, že lze poučeně psát o krvi stříkající z plátna, noří se Hudec se vší vážností do filmů režiséra, jenž si možná trochu neprávem vysloužil zplošťující přídomek „krvavý“. Z více než devíti set poznámek na konci knihy (listování tam a zpět dává zabrat) je znát, jak moc má autor načteno a opovažoval bych se tvrdit, že půjde nadlouho a nejen v českém prostředí o „definitivní“ knihu na téma Peckinpah. Víc takových.

A beletrie? Šnečím tempem pokračuji v četbě Divokých detektivů od Bolaňa. Chtělo by to nějaký volnější víkend, ať se do nich můžu náležitě ponořit. A on se vlastně jeden blíží...

Velmi, velmi vzácně jsou stránky zdejších periodik potisknutá rozhovory s významnějšími osobnostmi světového filmu. Nejžhavější zboží většinou schramstne Mladá Fronta nebo Reflex, kde musí herci a režiséři plavat v mělkých vodách společně s Terezou Spáčilovou, Darinou Křivánkovou a dalšími ukázkovými příklady současného stavu většinové české filmové publicistiky. V Cinepuru se rozhovory jdoucí do větší hloubky objevují poměrně vzácně, povětšinou jsou přitom zpovídány osobnosti, jejichž jména cinefilií nenakaženému čtenáři mnoho neřeknou. Zažraní do filmu nemusíte být, abyste si něco odnesli z rozhovorů na aktuálně, které jsou ovšem ještě vzácnější než kdekoli jinde.

Z narychlo nastíněných důvodů bych proto rozhovory seskupené v knize Jim Jarmusch: Rozhovory 1980—2000 neoznačoval za obyčejné. Na zdejší poměry rozhodně obyčejné nejsou, třebaže jich v zahraničních časopisech najdete požehnaně. Žádný z rozhovorů, mapujících Jarmuschovu kariéru od Trvalé dovolené k Cestě samuraje, není vyloženě analytický, sám režisér ostatně odmítá rozebírat svou tvorbu, přesto jsem po jejich přečtení mnohem lépe chápal, z čeho slavný americký nezávislák vychází, proč točí a oč usiluje. Opakující se odpovědi jsou dobré pro osvěžení paměti, takže po dočtení dozajista dokážete vyjmenovat alespoň pět režisérů, kteří Jarmusche inspirovali (Ozu, Fuller, Wenders, Ruiz, Ray), uvést jméno seriálu, který považuje za vzor prázdnoty současné komerční tvorby (Miami Vice) a v pár větách shrnout metodu jeho tvorby (postavy na prvním místě). Jarmusch není bavič, svými odpověďmi nechce být za každou cenu vtipný, dává si spíše pozor, aby se vyjádřil srozumitelně a zohlednil více úhlů pohledu. Napříč všemi rozhovory působí jako skromný filmař, byť ke konci pronáší rezolutnější odsudky, který si pevně stojí za svými zásadami, jež jsou pro něj důležitější než masové uznání a peníze. Kolik takových dnes pod vrcholem Hollywoodu ještě přežívá?  

Marně jsem v knize napsané šestadvacetiletým italským fyzikem hledal kvality, které z ní učinily národní literární bestseller. Nevím, zda za to může množství viděných evropských artfilmů o mladých lidech, kterým nikdo nerozumí, ale fabule románu mi přišla stejně neoriginální jako jeho jazyk. Příčiny psychické nerovnováhy obou hrdinů jsou maximálně zjednodušené a není příliš pravděpodobné, že by se svými mentálními bloky v životech bez odborné pomoci dosáhli toho, co si pro ně Giordano připravil (aby například muž s Aspergerovým syndromem odjel daleko od domova a aby žena s anorexií dokázala tak dlouho obelhávat své rodiče a následně svého partnera). Nepřeji jim zlé, z Osamělosti prvočísel kape dost beznaděje i s těmi pár světlými body. Utrpení, jak jej autor podává, ale není realistické, je spíše sebelítostné, připomínající mládežníky přesvědčené, že byli do kouta odkopnuti nechápající společností. Kniha založená na postavách může trpět lecjakými neduhy, ale psychologická plytkost by mezi ně patřit neměla. Není to dané jen tím, že by postavy jednaly jako bez života, ony jsou tak napsané. Nebyla jim věnována patřičná pozornost, stejně tak románu jako takovému. Giordano zpravidla jenom nadhodí nějakou nosnou myšlenku (třeba tu titulní, s čísly předurčenými k samotě), ale dále s ní nepracuje, nedokáže ji zapracovat do celkové struktury knihy. Do svého druhého většího literárního počinu má rozhodně na čem zapracovat, pokud se ovšem nerozhodne zůstat u exaktních věd, což bych mu osobně rozhodně nerozmlouval.

 Umělec, který věřil. Tak bych jednou větou po přečtení Zapečetěného času charakterizoval autora kniha Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Nesouhlasím se všemi jeho názory (zjednodušený pohled na rozdíly mezi východní a západní kulturou, rozporuplný přístup k herectví, vyzdvihování otce na úkor matky, odmítnutí strukturalismu a montážnických filmů), ale na základě knihy a tří zhlédnutých filmů ho plně respektuji jako filmaře i jako člověka s vyhraněnou životní filozofií. Zápisky, na deník příliš rozsáhlé, na shrnutí režisérské metody příliš osobní, zrcadlí vývoj jeho světonázoru směrem k většímu skepticismu vůči okolnímu světu a zároveň směrem k pevnější víře v umění coby prostředek, jak se přiblížit nekonečnosti (a jak bojovat proti materialismu). Tarkovského chápání úlohy umělce vyniká vzácnou čistotou. Nikoli bezelstností, ale upřímnou vírou, v dnešní době deziluze a cynismu obtížně pochopitelnou. Podobně na mne působí filmy Terrence Malicka, mnohými odmítané pro zdánlivou naivitu. Poznatky typu „smysl umění spočívá v překonání poznané pravdy“ v podání Tarkovského nepůsobí jako prázdné fráze. Je zřejmé, že jim plně věří, neboť k nim došel na základě mnohaleté zkušenosti. Slova jako krása, harmonie a pravdivost zpravidla nejsou třeba, snažíte-li se vystihnout nebeletristickou knihu, o Zapečetěném času bez nich ovšem psát nelze.

Kniha je díky péči nakladatelství Camera Obscura vybavená četnými poznámkami pod čarou (které místy jako kdyby byly určené čtenáři s nulovým kulturním rozhledem) a několika užitečnými přílohami, zejména rozsáhlou výběrovou bibliografií.    

Přečtené

Pár trotlů (Jonathan Coe): Anglie, 70. léta, středoškolské prostředí. Politika, hudba, vyprávění a radost z něj. Mnoho postav, kolážovitá struktura. Vtipné, úsměvné i hořké. Inspirativní pro začínající autory.

Šíp času (Martin Amis): z dvaceti procent jsem chápal, proč je příběh vyprávěn pozpátku (nepoučitelnost z dějinného vývoje), z osmdesáti mi toto podání přišlo samoúčelné, málo důsledné, aby nutilo k jinému způsobu čtení (jako filmový Happy End nutí k odlišnému sledování).

Tichý Američan (Graham Greene): pár postav různých národností řeší existenciální a politické otázky daleko od své domoviny (s výjimkou Phuong, o kterou se hraje, ale které hrát větší roli dovoleno není). Podobný námět jako ve Třetím muži, pouze s větší dávkou exotiky. Čtivé, i když místy stejně naivní jako Pyleovo chápání světa. Chápu ovšem, že s omezením záběru na několik postav nelze pojmout mezinárodní politické vztahy v jejich komplexnosti.

The Way Hollywood Tells It (David Bordwell): jak se změnil styl vyprávění amerických mainstreamových filmů od 60. let? Změnil se vůbec? Bordwell odmítá myšlenku postklastického Hollywoodu, podle něj jsou některé nové filmy naopak ještě klasičtější než uznávaná klasika. Jako důkaz tradičně nepoužívá domněnky a spekulace, vychází z toho, co viděl. Jeho pozitivistický přístup neznamená, že by kniha byla nezáživná. Užívá názorných příkladů, občas utrousí nějaký vtípek a hlavně vám pomůže pochopit, proč současná hollywoodská produkce vypadá tak, jak vypadá (včetně drobností typu „proč jsou dnes titulky oproti dřívějšku na konci filmů a obsahují tolik jmen“). Pokud jste četli Bordwellův text Zesílená kontinuita, můžete knihu brát jako jeho rozšířenou verzi.

Rozečtené: Film a dějiny 2 (Petr Kopal, ed.), Možnosti vizuálních studií (Marta Filipová, Matthew Rampley, eds.), kromě toho se ještě před premiérou filmových adaptací chystám přečíst Osamělost prvočísel (Paolo Giordano) a Tinker Tailor Soldier Spy (John le Carré). Druhou uvedenou alespoň anglicky, neboť nevím o tom, že by se chystalo české vydání.

V posledních dnech jsem opětovně docenil kvality Dějin filmu Davida Bordwella a Kristin Thompson (nedávno vyšlo jejich revidované vydání), knihy obsáhlé a vzhledem ke své obsáhlosti přiměřeně analytické, čtivě a přehledně napsané a držící se teoretických zásad načrtnutých ve sborníku Nová filmová historie (editoval jej a velmi užitečný úvod k ní a k současnému přemýšlení o filmu vůbec napsal Petr Szczepanik). Dějiny filmu jsou bezesporu jednou z knih, které by měl opečovávat každý vážnější zájemce o kinematografii. Jednou, nikoliv jedinou. Společně s ní bych se i nestudentům filmu, případně těm, kdo by film studovat chtěli, nebál coby základní minimum doporučit několik dalších titulů. Knih, které mi pomohly pochopit, jak filmy vyprávějí a změnit způsob, jakým jsem filmy sledoval. Pochopitelně vycházím jen z toho málo, co jsem doposud četl a nevylučuji, že existují publikace, které vám toho k danému tématu prozradí více.

Film Art: An Introduction (David Bordwell, Kristin Thompson) – průběžně revidovaná (nejnovější je 9. edice) kniha, po jejímž prostudování jsem začal nekriticky obdivovat oba její autory; bude to znít hloupě, ale bylo to jako náhle prozření, objevení univerzálního klíče k filmovému umění; poměrně záhy jsem zjistil, že to není zdaleka jediný způsob, jak číst film, ale zřejmě je to způsob nejpřístupnější; pokud se tedy na filmy nechcete jenom dívat a po skončení vyřknout „líbil/nelíbil“, přečtěte si to; nejlépe vícekrát a se zásobou filmů, během jejichž sledování budete moct zužitkovat nově nabyté poznatky

Film Theory: An Introduction (Robert Stam) – z vícero přehledových knih o filmových teorií mi tato přišla nejpřehlednější, i když se v souladu s autorovým zaměřením některým myšlenkovým proudům věnuje méně a jiným, například teoriím třetího světa, více; stejně jako jiné knihy podobného obsahu slouží i tato především jako rozcestník k jednotlivým teoretickým textům (opravdu hodně jich najdete v objemném sborníku Film Theory and Criticism, který jsem ale zatím neměl možnost celý pročíst), pro začátek je určitě užitečné mít celkový přehled, vědět, kdo vycházel z čích myšlenek a znát kontext doby, během které psal

Film Theory: An Introduction through the senses (Thomas Elsaesser, Malte Hagener) – Elsaesser je po Bordwellovi druhým autorem, od něhož jsem zatím nečetl nic, s čím bych zásadně nesouhlasil, nic, čím bych měl problém se prokousat; jeho přístup k filmovým teoriím je netradiční, nicméně srozumitelný; k vysvětlení významných teoretických koncepcí si pomáhá jednotlivými částmi lidského těla, přidává vlastní postřehy a používá velmi výstižné metafory; některé kapitoly mohou být pro osobu filmovou teorií dosud nepoznamenanou obtížněji stravitelné, ale aplikace teorií na poměrně známé filmy pochopení výrazně usnadňuje; pro mne důkaz, že i k oblasti filmové teorie, kde bylo zdánlivě všechno vymyšleno a napsáno, lze přistupovat neotřele a psát o ní s přiměřenou mírou hravosti 

Rozhovory Hitchcock – Truffaut: když už pro nic jiného, tak pro radost si je určitě přečtěte

Přečetl jsem London Boulevard (K. Bruen), předlohu nedávného filmu s Colinem Farrellem, a Hru o trůny. K prvnímu titulu jen tolik, že není v imitování hard-boiled detektivek moc originální a neustále na odiv dávanou drsnost jsem mu moc nevěřil, ale díky krátkým větám (převážně přímá řeč), černému humoru a popkulturním odkazům jde o zábavné odpočinkové čtivo. Ke druhému, mnohem mohutnějšímu titulu snad časem více v komentáři k seriálu, prozatím jenom: Zima se blíží.

Alighieri          Božská komedie

Bacon  Nová Atlantida

Beckett           Murphy

Bolaňo            Divocí detektivové

Brontëová       Na větrné hůrce

Calvino           Když jedné zimní noci cestující

Canetti            Masa a moc

Carterová        Magické hračkářství

Céline  Cesta do hlubin noci

Crane  Rudý odznak odvahy

Dahl    Moc hodný obr

DeLillo           Podsvětí

Diderot           Jakub Fatalista a jeho pán

Dostojevskij    Zločin a trest

Durrell Alexandrijský kvartet

Echenoz          Cherokee

Erasmus Rotterdamský          Chvála bláznovství

Fitzgerald       Něžná je noc

Flaubert          Citová výchova

Fowles            Sběratel

France Ostrov tučňáků

Fukui   Lorelei, čarodějnice Pacifiku

Gary    Život s krajtou

Gide    Penězokazi

Goethe            Faust

Gončarov        Oblomov

Hardy  Tess z D'Urbervillů

Helle Helle      Představa o nekomplikovaném životě s mužem

Holding          Pán much

Huxley            Konec civilizace

Chesterton      Eseje

Kafka  Nezvěstný

Kalevala         

King    Svědectví

Kundera          Nesmrtelnost

Lermontov      Hrdina naší doby

Levi     Kristus se zastavil v Eboli

Lodge Terapie

London           Martin Eden

Lorenz Takzvané zlo

Mann   Smrt v Benátkách

Miller  Smrt obchodního cestujícího

Milton Ztracený ráj

More   Utopie

Nietzsche        Tak pravil Zarathuštra

Queneau         Stylistická cvičení

Rolland           Petr a Lucie

Rousseau        Emil čili O výchově

Saavedra         Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Sade    Justina

Saganová        Dobrý den, smutku

Sartre  Bytí a nicota

Schopenhauer Svět jako vůle a představa

Simon  Příběh

Swift   Gulliverovy cesty

Thackeray       Paměti Barry Lyndona

Thoreau           Walden

Tolstoj Vojna a mír

Toussaint        Milovat se

Vian    Pěna dní

Voltaire           Candide

Waltari            Egypťan Sinuhet

Wilde  Jak je důležité míti Filipa

Zola     Zabiják

(Nejde o konečnou podobu, knihy hodlám průběžně doplňovat a vyškrtávat.)

Muži, který je nám představen jenom výsměšnou přezdívkou Vrabčák (protože tak vypadá), se narodí postižené dítě. Několik dní řeší dilema, jestli bojovat o novorozencův život, nebo ho nechat zemřít. Jestli přijmout zodpovědnost a zůstat s manželkou, nebo ji opustit a odjet na vytouženou výpravu do Afriky.

Osud dítěte a detaily jeho nemoci nejsou podstatné – zosobňuje protagonistův strach z rodinného života. Nerad by zšedivěl jako znuděný tatík, plnící od rána do večera, od porodu do smrti manželské povinnosti. Čelí podobným otázkám jako rozhněvaní mladí muži v Anglii nebo hrdinové některých filmů z bezstarostných 60. let (kdy kniha vznikla). Japonský pohled na rozhodující životní období (zůstat, nebo jít) charakterizuje větší nálož nihilismu, projevující se přehnanými, s radikalitou doby korespondujícími větami typu „Topil se v plodové vodě paniky“. Dnes by byl člověk užívající podobné výrazivo zřejmě klasifikován jako pozér, což nic nemění na výstižnosti, s jakou Óe popisuje jisté psychické rozpoložení. Větu „Kdyby si mohl vybrat, volil by možnost se do záchoda vrhnout, zatáhnout za splachovadlo a nechat se za dunivého hukotu vody odplavit do septiku“ bych si v nejeden den roku s chutí nechal vytetovat na záda.

V druhém plánu se autor nezabývá jenom problémy své generace (jak si můžete přečíst v doslovu, román je odvážně autobiografický), ale celé tehdejší japonské společnosti, přičemž poukazuje také na v knize přímo nepojmenovaný symptom doby. Ženy jsou pro něj výhradně sexuální objekty, které hrdinovy pomáhají jen do té míry, že může myšlenky na chvíli odvést k tělesné potěše. Například matčino hledisko není vůbec zohledňováno, jako kdyby zplozením dítěte její úloha skončila (a zároveň započalo hrdinovo trápení).

Nelítostnost zpracování stále citlivého tématu je výrazně otupena poslední, dodatkovou kapitolou, v něčem asociující epilog Burgesova Mechanického pomeranče (který Kubrick do filmu moudře nepoužil). Ale po pravdě jsem čekal, že autor s podobným závěrem, coby určitou formou omluvy za Vrabčákovu bezohlednost zachycenou na předchozích stranách, přijde.      

Některé filmy jsou natáčeny tak dlouho, že si od nich režiséři stihnout odskočit k jinému projektu (například na King Kongovi a The Most Dangerous Game pracoval Ernest B. Schoedsack zároveň). Podobně jsem krátce po rozečtení Hry o trůny dočetl hned dvě jiné knihy. (O tom, jak hloupé vám přijde srovnávat natáčení filmu se čtením knihy, mne laskavě zpravte prostřednictvím pošty.) Důvodem přitom nebylo, že by mne první díl Martinovy vychvalované ságy dostatečně nestrhnul. Důvodem bylo, že jde o těžkou knihu. Ale trochu jinak než si možná myslíte.

Ježdění městskou dopravou s oblibou využívám k četbě a jelikož Hra o trůny nemá zrovna rozměry „do kapsy“, cestoval jsem s únosnějšími knihami. S Hodinami Michaela Cunninghama a s Nevinným Iana McEwana. Obě mohu doporučit. Nejen na čtení do metra. Abych čtení Hry o trůny ještě více prodloužil a hlavně abych ulehčil svému již tak kolena podlamujícímu zavazadlu, z jednoho místa na jiné místo se mnou kniha necestovala vlakem, ale dorazí až ve středu autem... uf! Čekání si krátím četbou japonského románu ze 60. let Soukromá záležitost (Kenzaburó Óe) a zároveň již nevímkolikátý měsíc pokračuji ve čtení Juráčkova Deníku. Stránky chytlavé fantasy snad navzdory překážkám, které jsem si sám vytvořil, nebudu obracet stejně dlouho.

Během dvou dnů jsem přečetl potěšivě útlé Utrpení mladého Werthera, abych měl další dva dny chmurnou náladu. Tolik myšlenek, co dokázal Goethe poukrývat do jednoho dopisu, dnes mnohdy nenajdete v celé knize.

Pro rozehřátí před dalším semestrem jsem zvolil odbornou knihu zasvěcenou tématu mi osobně velmi blízkému - Contemporary American Cinema (edited by L. R. Williams a Michael Hammond). Soubor esejů o americké kinematografii od 60. let dále. Hned úvodní část, věnována 60. letům a úkazu nazývanému "hollywoodská renesance", potěšilo bordwellovskou čtivostí, kdy je napoprvé jasné, proč se co dělo, stejně tak hloubkou ponoru. Kvůli obeznámení s kontextem dobré číst předtím, než se pustíte do vzpomínkových Easy Riders, Raging Bulls od P. Biskinda.

Konečně jsem také začal číst Hodiny (M. Cunningham), jež mě vábily od prvního zhlédnutí filmu (cca 2003). Jsou skoro stejně vtahující jako Paní Dallowayová od Virginie Woolfové a dobovým zasazením dvou ze tří příběhů (paní Dallowayová a paní Brownová) je navíc shledávám atraktivnějšími.

Přečtení druhé nehororové knihy Stephena Kinga (po povídkových Čtyřech ročních dobách) mne již nenechává na pochybách, proč je tento autor tak populární. Podáno naprosto banálně: dobře se čte. Přiměřeně dlouhé dialogy a monology prokládá dramatičtějšími situacemi. Postavy nám neodhaluje rovnou, ale postupně dávkovanými informacemi, nechávaje si kus tajemství pro zaručeně překvapující rozuzlení. Čtenáře dovede neustále držet v napětí. Naznačuje, k čemu dojde a že dojde k něčemu velkému, aniž by prozrazoval příliš.

Zelená míle, román o stárnutí, smrti a (ne)spravedlnosti, ale také o „přízemnějších“ skutečnostech jako je elektrické křeslo, urinální infekce nebo lidská hloupost, velmi opatrně, bez přílišného sentimentu (kterého se nevyvarovala filmová adaptace) pracuje s pojmy Bůh a zázrak. Stačilo málo, aby příběh sklouzl k nechtěné komedii, King ale po celou dobu zůstává nad věcí realistickým líčením detailů prostředí a člověčí krutosti. Ze stránek dýchá stará Amerika, kdy bylo zdánlivě tak snadné někoho sprovodit ze světa. Sevřenosti vyprávění škodí slabší propojení vyprávěného příběhu s příběhem vypravěče. Osud Paula Edgecombea po jeho kariéře dozorce zásadně neobohacuje, co se dělo ve věznici, i když… poslední věta obsahuje tolik pravdy, až z toho mrazí.

Nejzásadnější komiksová kniha všech dob? Z těch cca tří, které jsem doposud četl, zajisté. Strážci Alana „na ten zkurvený film se v životě nepodívám“ Moorea jsou dílem rozsáhlým a neskutečně hutným, které s námi komunikuje na více rovinách, než je při prvním čtení zjevné (mnohost grafických motivů například doceňuji až se zpětným listováním v knize).

Hrdinové bez masek. Sobci a sociopati. Amorální, anebo rozlišující pouze dobro a zlo a tudíž nezpůsobilí pro život ve společnosti, kde toto jednoznačné dělení dávno přestalo platit. Komplexností charakterů a etických dilemat, které nastolují, Strážci konkurují mnohasetstránkovým klasickým románům. Filozofie se v nich mísí s brutálním násilím, černým humorem a odkazy k reálným událostem.

O zfilmování si Mooreovo temné podobenství říkalo již nestandardním využitím komiksových políček, které „tečou“ jako scény ve filmech (ustavující záběr, pohled/proti-pohled, prostřih na detail) a využita je například i paralelní montáž. Po druhém zhlédnutí Snyderovy adaptace, tentokrát v tříhodinovém režisérském sestřihu, si nedovedu představit mnoho možností, čím filmové Strážce vylepšit. (Jistě, šlo by to doslovněji, leč méně filmově, což převádí do praxe dvanáctidílný animovaný seriál s podtitulem Motion Comic.)

Snyder dokázal s dvojicí scenáristů a zbytkem štábu vytěžit to nejpodstatnější z komiksu a přitom zůstat velmi filmový, nikoli jen v tom smyslu, že rozpohybované obrázky doplnil zvukovou stopou, bohatou na slavné songy (další způsob provázaní stylizované komiksového světa s tím našim). V těch nejlepších scénách, jako je zavraždění Vazouna, se vyprávěcí postupy obou médií prolínají. Odvážil bych se dokonce kacířsky tvrdit, že v některých ohledech film překonává svou předlohu. Nejen násilností a sexuální explicitností (úžasně fetišistická milostná scéna Sůvy a Hedvábného přízraku), ale i pravděpodobnějším – ano, také v komiksech něco jako pravděpodobnost existuje – závěrem.

Dramaturgicky filmu prospělo vyjmutí komiksu v komiksu Příběhy Černé lodi, jenž si v povedené animované verzi můžete pustit samostatně (a který je, nevím nakolik rušivě/nerušivě implementován do nejdelší dostupné verze filmu, vydané na BR jako Ultimate Cut). Ani četností detailů film za komiksem nezaostává tolik, kolik by jeden od pohyblivého média, jehož každé políčko si nemůžete dlouze prohlížet (opomineme-li stolní přehrávače), čekal. Úvodní titulkovou sekvenci jsem si z tohoto důvodu již pustil asi šestkrát a stále v ní objevuji něco nového.

Zejména na některých tricích (Dr. Manhattan) a hercích (hezká, ale delší proslovy neuhrávající Malin Akerman) jsou vidět limity rozpočtu, s nímž Snyder přesto dokázal zázrak podobný stvoření modrého supermana: natočil dlouhý, ale po celé tři hodiny strhující nadžánrový film, který nejen vypadá a zní úžasně, ale hlavně nad ním budete ještě dlouho po skončení přemýšlet. Tedy nejspíš, neboť hodnocení, i ta zdejší, jsou až překvapivě rozporuplná.      

Označit Do dna po přečtení obsahu za něco na způsob filmů Guye Ritchieho byla, a tentokrát bez prominutí, neboť kárám sebe samého, řádná blbost.

Debutová kniha amerického spisovatele Michaela Thomase je časově ohraničena čtyřmi dny, během kterých by bezejmenný (nebo se snad skutečně jmenuje Izmael?) hlavní hrdina měl sehnat peníze na školné dvou synů a uhájit tím svou zpochybňovanou pozici spolehlivé hlavy rodiny. Ve svých vzpomínkách podniká rozsáhlé cesty do daleké i bližší minulosti, kdy nad ním osud projevoval ještě méně slitování než v současnosti.

Rozsáhlý, ambiciózní a částečně autobiografický román není jen o životě míšence v dnešních USA, ale jednoduše o životě v USA, potažmo o životě jako takovém. Hořkost vypravěčova tónu je pochopitelná, zároveň však vede k otázce, jestli si svým neprůchodným skepticismem dopředu nezavírá dveře, které by se mu jinak nabízely ke vstupu. Má určitou představu o společnosti a své úloze v ní a odmítá připustit, že by vše mohlo/mělo být jinak.

Komplexnost rozporuplné postavy, která své činy neustále podrobuje (sebe)reflexi a zároveň ve svém životě nedokáže provést radikální změnu, je jistě dána skutečností, že se Thomas „vypisuje“ z vlastních zkušeností. A na dějově skromnou pocitovku, jakou Do dna je, se vypisuje neobyčejně čtivě. Hrdinova nesnadná, přitom do extrémů nedováděná a proto uvěřitelná situace, mne zaujala. Chtěl jsem se dozvědět víc. Kým byl, kým by být chtěl, co s ním bude…

Někdy se autor nechá příliš unést a hromadí „básnické“ obraty, za něž lze skrýt všechno a za nimiž se přitom nemusí skrývat nic. Po většinu stránek ale kultivovaně, s lehkou nadsázkou a neuvěřitelným smyslem pro detail píše o trablech, které by mohl řešit kdokoli z nás, nehledě na barvu pleti a kvalitu výchovy. Prozatím nejvíce vtahující z letos přečtených knih.

Pouze Dýchací metoda, podle mě nejslabší a svým závěrem paradoxně nejvíce hororová ze čtyř povídek z Kingovy v zásadě nehororové sbírky zatím nebyla zfilmována. Zbylých tří se zhostili Frank Darabont ((Rita Hayworth a) Vykoupení z věznice Shawshank), Bryan Singer (Nadaný žák) a Rob Reiner (Tělo – Stůj při mně), jejichž filmy bych nyní chtěl vidět znovu a lépe prozkoumat, čím to, že se na ně dívá stejně dobře, jako se jejich předlohy čtou.

Je to poselstvím, umně vpleteným do zdánlivě obyčejných a přitom čímsi tajuplných příběhů? Je to šikovným dávkováním informací a mistrnou gradací, kdy na jednu stranu víme většinu podstatného, ale když dostaneme jeden kousek navíc, celku to jenom prospěje? Nebo je to prostě tím, že King ví, jak strhnout čtenáře, stejně jako uvedení pánové vědí, jak do hry vtáhnout diváka?

Kingovo vyprávění vystihuje motto knihy, přímo využité v poslední povídce „Jde o příběh, ne o vypravěče“. Třebaže jsou Shawshank i Tělo vyprávěny v první osobě a důležitou rovinu Těla tvoří konfrontace vypravěčova dětského a dospělého pohledu na svět (a dle nestálého stylu jako kdyby chvíli vyprávěl Gordon dospělý a poté Gordon dospívající), vypravěčova úloha je hezky starosvětsky minimalizována ve prospěch příběhu samého. Žádné postmoderní vystupování mimo imaginární příběhový rámec, nadbytečné slovní exhibice, přemoudřelé poučování čtenáře (jako v Politice), prostě příběh. Silný, univerzální a tak nějak – nejspíš i pro četné odkazy k domácím zpěvákům, hercům a sportovcům – poctivě americký.

Jak jsem předeslal, kniha sedmadvacetiletého (v době napsáni knihy) Adama Thirlwella mne v prvé řadě zaujala obálkou. Být jízlivý, napíšu, že obálkou kniha svou zajímavost také vyčerpala, resp. Politika (kterou je míněna politika vztahová) se tolik snaží být zajímavá, až to zajímavé není. Prostou zápletku o neudržitelnosti života ve třech Thirwell neustále zpestřuje moudrými až přemoudřelými poznámkami vypravěče, naoko sebe samého, ale póza je v jeho zmiňování slavnějších a lepších autorů cítit i zpoza lamanšského průlivu, kde autor svou knihu napsal. Radí nám, co bychom si měli o postavách myslet a vzhledem k tomu, jak vnějškovitě jsou tři hrdinové vykresleni, vlastně ani nemáme, podle čeho jiného bychom posoudili jejich charakter.

Jakkoli to sám ironizuje a odmítá označení „pornospisovatel“, Thirwell nezastře svou lehce zvrhlou zálibu v detailním popisu rozmanitých sexuálních praktik. Jako kdyby chtěl zas a znovu dávat na odiv, že se nebojí o něčem takovém psát a že zároveň převelice dobře ví, jak dané radovánky „naživo“ vypadají. Dnes nic šokujícího, ale skutečně je pro vztahy natolik určující tělesná potěcha? Smutné je, že sexuální scény jsou z celé knihy, snažící se o sociologický obrázek párování v současném světě, těmi zdaleka nejšťavnatějšími a pouze ony mi ještě pár hodin po přečtení utkvěly v paměti. Soudě ze sebevědomých postřehů otravného vypravěče, Thirwell se považuje za autora vtipného, chytrého a originálního. Politice přesto ani jednu z těchto charakteristik přisoudit nelze.   

Dočetl jsem Modlitbu za Owena Meanyho, Irvingův rozsáhlý román o Spojených státech amerických (což mě bavilo) a náboženství (což mě nebavilo). Dočetl jsem rovněž Vesmírnou loď Titanic, kterou pro Douglase Adamse napsal Terry Jones: roztáhnutý skeč z Monty Pythonova létajícího cirkusu bez spádu, strhujícího slovního exhibicionismu a zdravé šílenosti Stopařova průvodce. Pokračuji v přerývavé četbě Deníku Pavla Juráčka. Čím dál více mne fascinuje nejen Juráčkův život, ale i odstup, s jakým o něm dokáže ve svých (zatím) pětadvaceti letech psát. Nevzpomínám si, že bych se kdy s nějakým knižním hrdinou (Deník vyniká literárními kvalitami románu), resp. jeho myšlenkovými stavy, dokázal identifikovat tolik jako s Juráčkem. Dokáže tento knižní zážitek překonat Hra o trůny, kterou bych do konce prázdnin rád přečetl?

Nebo některá z knih přichystaných na bližší budoucnost – Čtyři roční doby Stephena Kinga (tři z povídek byly zfilmovány a všechny jsem, nejspíš k vlastní škodě, viděl), Politika Adama Thirlwella (netuším, co od mladého autora čekat, zcela povrchně mne zaujala obálka), Do dna Michaela Thomase (debutový román, jehož námět připomíná filmy Guye Ritchieho, i když kniha asi půjde do větší psychologické hloubky)?

Dostatek času, dostatek knih. A zatím také, což je možná nejdůležitější, dostatek chuti krmit se písmenky. 

„Velká“ – slovo, s jakým jsem bral do rukou 600 stran důkazního materiálu, kolik porevolučních českých filmů Jan Čulík viděl. Se stejným slovem na mysli jsem, obohacen jen o pár (pří)nosných postřehů, zpravidla shrnutých do odstavců nadepsaných ZÁVĚREM, knihu odkládal. Kvantita na úkor kvality (ne, že bych si nevzpomněl na mé zdejší komentáře).

Šokující, jak zmiňují recenze, Murakamiho kniha skutečně je, ale ne přemírou sexu a násilí. Dál autor zachází v přímosti, s jakou charakterizuje současnou japonskou společnost. Je podle něj povrchní, bezcitná, vzdalující se vlastní kulturní tradici ve prospěch kultury západní. Murakami, věnující se kromě psaní prózy také scenáristice a režírování, přitom vychází z jednoduché situace a po většinu nedlouhé knihy si vystačí se dvěmi postavami. K čemu během pár nocí dojde mezi japonským mladíkem a nevyzpytatelným Američanem, jako kdyby mezi Japonskem a západním světem docházelo po staletí. O myšlenkovém záběru knihy nejjasněji vypovídá závěrečné vyprávění, kterak se země slunce krutě probudila ze své ostrovní izolovanosti. Ryû Murakami se díky nekomplikovanému jazyku a neochotě nadužívat metafor (jednou velkou metaforou je teprve příběh ve svém celku) čte stejně plynule jako jeho mezinárodně slavnější jmenovec Haruki. Byť oba podávají dušezpytný, silně kritický obrázek současného Japonska, Ryû je v lecčem radikálnější. Svou rodnou zemi doslova stahuje z kůže.