Jindrusa

„Vážení přátelé, když jsem na tomto jevišti, kde teď stojím, před třiceti léty začínal, nikdy by mě nenapadlo, že se sem vrátím, abych dělal, co tu dělám." Ozve se hluboký přátelský hlas z pódia Karlovarského divadla a mě se ihned vybaví mnou milované, zcela ohrané kazety s příběhy Medvídka pů. U jeho rozhovorů mě vždycky trochu dojme upřímnost, s jakou dává otázky a každou z nich trochu odhalí sám sebe, jde z něj dojem jistého pozitivního nadhledu nad světem. Slušňáctví, morálnosti, ale zároveň jakési neupjaté stylovosti a ironického odstupu. Člověk má dojem, že s tím, kolik sám položil otázek už musí znát odpověď úplně na všechno. On však často dává najevo svoji pokoru před vševědoucností. Číší z něj jakási hluboká lidskost a zájem, s kterým naslouchá svým hostům, humor kdy si nedělá legraci z ostatních ale především sám ze sebe. Kromě osazenstva v divadle jej na obrazovkách sledují statisíce lidí a on s ledovým klidem a přátelským hlasem dává filmové hvězdě svou první otázku.

Kdo to nikdy nezkusil, možná si ani neuvědomí, jak je udělat dobrý rozhovor těžké. Máte v hlavě seřazené poctivě vymyšlené otázky, o kterých doufáte, že nejsou úplně stupidní, k osobě naproti vám, často tíhnete nekonečným respektem. Snažíte se jej zároveň poslouchat, otázky nezapomenout, navést ho jinam, když mluví od tématu, být zábavní, pohotově reagovat, do ucha dostáváte pokyny z režie, a ještě to vše musíte zvládnout do minutových limitů, být sví a tvářit se přirozeně. Eben to zvládá s lehkostí, jakou opravdu málokdo.

Když jsme včera takhle šli s kamarádem po shlédnutí Na Plovárně Varama, říkám mu: „Víš, zase je super, že když v životě uděláš cokoliv a nebudeš si jistej, jestli to děláš dobře, nebo špatně, tak se prostě zeptáš, co by udělal Eben? A hned víš. Že ho můžeš mít v hlavě jako takovou tu absolutní autoritu a seš pak vlastně úplně klidnej. Někdo má prostě boha a my máme Marka." A on na to: „Kdybych byl gay nebo ženská, tak bych ho, ty vole, určitě miloval."