Dzienniczek (25)
Příběhy z Jodoku
V novodobých koncentračních táborech (nacist., stalin. typu) je až 300 tis. Severokorejců. Odříznutí od informací, propaganda jako povinné náboženství. Do koncentračních táborů jsou posílány tři generace obviněného, protože jsou také vinnými. Každá zmínka o Kim Čong-ilově životě, manželství aj. znamenala trestný čin, za který vás čeká 8 let v Jodoku. Znásilňování vězeňkyň se bere jako soulož s třídním nepřítelem, tyto ženy se pak snaží plodu zbavit a raději umírají. Děti jsou využívány k práci v dolech při těžbě uhlí na těžko dostupných místech. Všichni musejí složit přísahu mlčení o táboru v KLDR, jinak se stáváte třídním nepřítelem. Z KLDR se podařilo uprchnout do Jižní Koreji 20 tis. lidí. Uprchlíci prchají přes Čínu, Laos (nebo Barmu) do Jižní Koreji. Kim Čong-il přišel v dětství o matku a proto je prý neschopen respektu k lidem, porozumění, lásky. Muzikál byl vnímán jako snaha o zabránění znovusjednocení, jako vlastizrádce. V KLDR rozdělují lidi do skupin na: třídní nepřátele, nespolehlivé a spolehlivé, což má vliv na vzdělání, příděl potravin aj. Skutečné sjednocení si nepřeje sever ani jih (pro JK by to znamenalo ekonomický kolaps), nebýt jaderné hrozby z KLDR tak to ani nikoho nezajímá. Kim Čong-il se bojí přenosu informací, jsou zakázána média, pro které ani není dostatek el.energie, jako alternativy se využívají rádia na solární pohon a nebo se vypouštějí přes hranice balóny s informacemi.
Debata po promítání s Člověkem v tísni:
Vznik muzikálu v JK nebyl jednoduchý, snažili se o vstřícnou politiku, nemají informace a bylo komplikované i financování. Uprchlíci bez vzdělání mají problém sehnat zaměstnání a „smíšené“ sňatky také nejsou v oblibě. JK politika byla nejdříve „Sluneční svit“, ovšem nyní jsou diplomatické vztahy vyostřené, což se promítá např. i do obsahu učebnic. Skrze tento muzikál se dali dohromady uprchlíci, vězni i straně znelíbení dozorci. Kim Čong-ilův syn byl jmenován generálem, elita se snaží za každou cenu udržet, aby systém přežil. Systém přežívá mj. z pěstování, pašování drog, falšování dolaru a nerostného bohatství.
Vítejte v KLDR
Záznam účastníků zájezdu do KLDR. Kde je zakázáno dovážet mobilní telefony, GPS-ky, videokamery. Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno. Hotelové pokoje mohou být odposlouchávány. Dokumentovaný zájezd je na úrovni státní delegace. Za skupinu mají zodpovědnost 3 místní průvodci a někteří z nich mohou rozumět česky. Důvody k navštívení KLDR jako izolované země, kam se málokdo dostane a jen na předem vybraná místa. Průvodci jsou jedinými Severokorejci, se kterými přijde turista do přímého kontaktu. Je vhodné udržovat s průvodci přátelské vztahy, otázky soukromého charakteru se nedoporučují. V TV je vysílán pouze 1 program. Účastníci čekali drsnější podmínky, kontroly (např. jim nechali kamery). Vedle hotelu byly slyšet hladovějící děti. Pokud průvodce naznačí, že není vhodné se na nějakém místě zdržovat, je potřeba to respektovat (diskuse se studenty v knihovně, která byla přerušena). Průvodce nese za chování turisty zodpovědnost před vyššími orgány. Pchjongjang je jediné místo v KLDR, kde se svítí. Znaky KLDR jsou srp, kladivo a štětec (intelektuální symbol). Za rozdělení Koreje může údajně nepřátelská politika USA a Severokorejci si prý přejí být svobodní. Turisti byli zklamáni, že se pořád nic neděje. Srovnání s Ruskem, totalitou u nás, u některých navozuje nostalgii.
Já to vnímám jako obscénní způsob turistiky podporující polit. a ek.systém KLDR a vzhledem k tomu, že se podíváte jen na předem vybraná místa, jako velice zkreslené oproti skutečné realitě a mnohem méně vypovídající než Příběhy z Jodoku.
Anna v přední linii
Anna Politkovská, ruská novinářka týdeníku Novaja Gazeta, jež se nebála otevřeně kritizovat ruskou vládu za její postup ve válce v Čečensku (počínaje rokem 1994), byla 7. října 2007 zavražděna. Annu již předtím věznili, otrávili všechno přežila, takže už se o ní její známí ani nebáli, protože si mysleli, že ji ochrání to, jak je známá. Anna byla naštvaná sama na sebe, že není schopná válku zastavit. Přepadení Čečenci museli platit 2000 rublů, aby Rusáci neodvedli místní chlapy, jinak vypalovali. Největší tragédie Čečny jsou mizející lidé beze stopy – speciální operace zajištění určitých lidí. Z peněz daňových poplatníků se financuje středověké týrání lidí, nenávist probouzená už v malých sirotcích. Běžné odpalování, ubližování lidem – není tělo, není problém. Politkovská jako hledač stop a důkazů. Všichni se spolupodílíme svým přehlížením zmizení stovek a tisíců lidí, všech se to dotýká. Byl plán zabýt 10000 povstalců, zbylé 4000 které se nepovedlo zabít v průběhu válčení museli „splnit cíl“ na místních civilistech. Soud kvůli znásilněné a umučené dívce plukovníkem Jurijem Budanovem se táhne již 9 měsíců a stojí proti sobě 2 naprosto rozlišné posudky, snaha z vraha dělat národního hrdinu. V Rusku se nedává hrdinství za záchranu, ale za zabíjení. Při nesplnění rozkazu hrozí zabití i důstojníkovi. Z vojáků jsou osamělí, zešedivělí dvacátníci, odpovídají za vězně svým životem a vystavují se krutému zacházení ze strany důstojníků. Annu to fyzicky i psychicky ničilo, sbírala podněty o bezpráví o příkořích nejen z Čečny. Člověk si musí něco prožít, aby se to v něm hnulo tímto směrem a byl schopen se sebeobětovat pro druhé. Jedná se spíš o konflikt mezi státní mocí a lidmi, ne mezi Ruskem a Čečenskem. Běžné odposlouchávání mobilů FSB, takže se paradoxně můžete cítit bezpečněji v Čečně. Anninu smrt vyšetřoval Izmajlov, který bohužel záhy dostal infarkt a je otázkou, zda to byla náhoda či mu ho někdo přivodil. Snaha nepřipustit operaci Následník – odchod Putina a jeho týmu. Asi lze změnit jednotlivosti skrze zveřejňování článků a dovolávání se spravedlnosti jednotlivých případů, ale změna celého systému se vypadá jako nemožná.
Debata s Alexanderem Čerkasovem (Lidsko-právní organizace Memorial)
Za celou dobu války byl odsouzen jediný voják, což vyšetřovala jednak Anna i Nataša Estimirová a obě jsou mrtvé. Anninu práci převzala Lena Milašina, snaží se jít v jejích šlépějích a psát články o konkrétních lidech a vyjadřovat tak svojí účast, snažit se o uctění památky zemřelých. Výroky prezidentů: Putin: „Anna Politkovská uškodila Rusku svou smrtí víc než svými články.“ Medveděv: „Ale policisty přece také zabíjejí.“ V Rusku je jakákoli nezávislá občanská aktivita považována za extrémistickou. Budanov byl odsouzen na 8 let, ale podmínečně propuštěn, Merkelov byl při vyšetřování zabit. Je možné vůbec za stávajících podmínek v Rusku personifikovat pachatele bezpráví za pomoci sousedních států? Má se nás to dotýkat nejen politicky a ekonomicky, ale hlavně lidsky. Novuju Gazetu financuje Michail Gorbačov a miliardář Lebeděv, což by mohlo ale také nemuselo zabezpečovat její nezávislost.
A na konec jedna aktuální informace, v E15 ze dne 19.10.2010 se objevila zpráva, že se Novaja Gazeta obává, že by mohla být úřady uzavřena, jelikož Federální úřad pro kontrolu médií totiž redakci nařkl z publikování extrémistických názorů. Redakce se proti rozhodnutí odvolala, ale moskevský soud potvrdil oprávněnost varování. Podle ruské legislativy stačí 2 varování, aby byl jakýkoli tiskový orgán zrušen.
Barma: Utajená válka (Barma´s secret war)
Jedná se o válku proti etnickým skupinám, zejména Karenům. Armáda vězní 16 let vítězku předešlých voleb Aun Schan Su Ťij, vypalují vesnice. Uprchlí vesničané prchají do džungle okolo které armáda vysázela miny, aby je odřízla od přísunu potravin a tak tam uprchlíci jen přežívají, hladovějí. Karenští vojáci se napojili na barmské vysílačky, aby odposlouchávali plány barmské armády. Na vězních se provádí elektrické šoky. Uprchlíci jsou pod ochranou FBR. Režim všechny odpůrce mučí, vězní a zabíjí. Aun Schan Su Ťij se bojí nejvíce, od jejího vítězství ve volbách 1990 ji 16 let je v domácím vězení. Nikdo ji nesmí navštívit. Žije v naprosté izolaci, zatímco její dům se rozpadá. Aktivisté jsou vězněni, mučeni a zabíjeni vládnoucí juntou. 1/3 dětí je podvyživená a 10% jich zemře do 5 let. Barmská armáda utratí ½ rozpočtu sama na sebe. Vzkaz junty: „Rozdrťte všechny vnitřní i vnější nepříznivé živly do jednoho.“ Junta nutí všechny politické vězně k nuceným pracím na vodním příkopě. Turisté sem jezdí většinou z Británie a tak proudí prostředky barmské armádě. Obchoduje se s drahokamy, dřevem a naftou. Lidé nemají, jak vyjádřit nespokojenost se systémem a snahou BA je, aby se nechali se vyprovokovat a uchýlili se k násilí a BA tak mohla zakázat Národní ligu pro demokracii (NLD). Političtí exulanti prchají do Thajska a odtud plánují svržení režimu. Možnost protestovat je v Barmě jedině při pohřbu. Aktivisté se snaží sehnat důkazy o nucených pracích. Trest následuje nejen pro odpůrce, ale i celé jejich rodiny. UNOCAL a TOTAL jsou mezinárodní společnosti zapojené do systematicky organizovaných nucených prací. Nový plynovod je financován americkou a francouzskou společností a jeho okolí BA také zaminovala. 1,4mld dolarů zde investovala Británie od nastolení vlády junty, svoje investice by mohla zastavit, ale prý není proč. Británie je 2.největší investor v Barmě a nepřímo sponzoruje válku najatých zločinců zabíjející i děti jedno po druhém. Za dobu války byl 1 milion lidí vyhnán, 600 tisíc zabito. Barmská vláda přitom nemá jiného nepřítele kromě vlastního lidu.
Diskuse při promítání Člověka v tísni 11.11.2010
Khun Saing (bývalý politický vězeň a účastník demonstrací z roku 1988) od r.2006 pomáhá politickým vězňům. Poděkoval Václavu Havlovi „Šampiónovi demokracie“ za morální podporu demokratického hnutí v Barmě. Sdílí s ním názory na diktaturu vězení a demokracii (z přečtené Moci bezmocných). S Chartou 77 byla srovnávána podpisová akce studentů za propuštění disidentů, která vedla k nepokojům v roce 2007.
Jiří Šitler (bývalý velvyslanec ČR pro Barmu) je toho názoru, že: „Politika západních zemí není ten hlavní problém, se kterým se Barma potýká a výtka vůči Británii není zcela oprávněná.“ Barma by musela změnit smýšlení svých vojáků BA i strategii.
Co nutilo současný režim k volbám, proč se musel legitimovat? Po 20 letech chtěla junta svoji moc zlegalizovat a údajně předat civilistům, ale samotné volby byly úplně zfalšované. Pokud by se povedlo legitimovat před světem (OSN, západní vlády na to provedly velký nátlak), pak by mohl „loutkový parlament“ provést represe vůči všem etnickým odpůrcům.
Člověk v tísni podporuje rodiny politických vězňů, malé barmské nevládní organizace (pomoc pacientům nakažených HIV), pracuje na thajsko-barmské hranici.
Od voleb se slibovalo lepší postavení etnických skupin, zatím to vypadá na vítězství provládních stran. Nové volby podle Ústavy z roku 2008, tvořené Sněmem o 90% podpoře příznivců režimu (režimem nominovaných). Ústava je naprosto nedemokratická a Ústavní rada je nadřazená vůli Parlamentu. K jejímu schválení v r.08 došlo v době, kdy se Barmou prohnal hurikán, který zabil 120tis. os.
1 kandidát do voleb stojí 500 dolarů a opozice neměla šanci sehnat finance k získání potřebných mandátů. Už při vypsání kandidátek bylo v podstatě jasné, kdo volby vyhraje.
Volby tedy omezovalo zastrašování, finanční limity, nedostatek času (opozice měla pár měsíců na přípravu zatímco vláda celá léta). EU po volbách vydala tvrdé prohlášení, že nedošlo k inklusivnímu volení (s účastí opozice). K podporovatelům patří Čína, která se k výsledku nevyjadřovala.
Thajsko přijímá uprchlíky z lidsko-právních důvodů a ti budou moci zůstat i po volbách, lidé jsou zde sice strpěni, ale nemají žádná práva – tvoří uprchlické tábory. V Thajsku je zhruba 3 miliony Barmánců, ale registrovaných je pouze 150 tisíc. ČR zatím přivedla 2 x 40 uprchlíků v předešlých dvou letech. Aun Schan Su Ťij si myslí, že do Barmy by turisti měli vyrazit až bude demokratická, protože z masových zájezdů plynou peníze generálům.
Aktuálně zpráva o propuštění Su Ťij z vězení a její setkání se synem:
Zemřít ukamenováním
V Iránu po revoluci v roce 1979 vznikl spolu s novým režimem nový trestní zákoník, diskriminující ženy (přišly další restrikce nejen v odívání, ale dívky např. nesmějí jezdit na kole). K ukamenování jsou odsouzeny ty, které spáchaly vraždu, když se bránily znásilnění. Existuje zde organizace Raahi, která poskytuje těmto bezbranným a často negramotným ženám právní pomoc. Snaží se prokázat něco, o čem jsou všechny dokumenty utajované. Raahi byla přinucena ukončit svoji činnost a všech 33 aktivistických žen bylo uvězněno a po propuštění odcházejí do exilu.
V roce 2002 probíhaly snahy o zákaz tohoto trestu, skrze rezoluci OSN i pokusy z nevládních organizací a na kamenování bylo uvrženo moratorium.
Po mezinárodním tlaku Irácké úřady ujišťovaly, že se již kamenování nevykonává. V Národní evidenci občanů jsou ale záznamy o popravách se smrtí důsledkem dopadu těžkého předmětu.
Odsuzovány nejsou jen ženy, ale i muži resp. páry, které se dopustily cizoložství (jako důkaz je dostačující svědectví 4 mužů). V dokumentu jsou záběry průběhu ukamenování páru, ženu zakopali až po krk, muže jen do pasu a pak se vyprovokoval dav ke kamenování, dokud nebyli mrtví. Kamenování jako takové není veřejné. Nový návrh zákona počítá se zákazem kamenování, namísto toho by trestem bylo bičování nebo pověšení.
K prostituci je nutí i vlastní manželé, u jedné z obětí bylo ukamenování zmírněno na 99 ran bičem. Pokud žena již není panna, tak nemá právo na jakoukoli obranu cti.
Kamenování podle Šaríji bylo uvedeno do praxe ne z Koránu jak by se dalo očekávat, ale ze Starého zákona, kde je zmínka o kamenování.
200 kamenujících se vybere buď přímo z revoluční gardy ve vězení a nebo vesničané za městem. Ukamenování se provádí i v dalších zemích jako jsou Nigérie, Somálsko, Pákistán, Afghánistán. V Iránu vynucuje ukamenování státní systém, záleží ale na tom, jak se k tomu postaví manžel dotyčné, jestli se postupuje podle zákona nebo podle Šaríji, jelikož zde existuje dvojí právní systém (oficiálních i neoficiálních soudů, které nejsou vůči sobě nijak odpovědné). Soudy navíc nemusejí moratorium z roku 2002 dodržovat, protože pro ně není právně závazné.
V trestním zákoníku je definováno, že kameny mají být tak velké, aby zranily, ale nezabily. Nejedná se tedy o popravu, ale o mučení. Irán je jedna z mála zemí, kde se popravují i nezletilí.
Diskuse, kterou dokument inicioval mi přišla ještě přínosnější než dokument samotný.