JitkaCardova

Po třech letech konečně znovu naplno, bez kompromisů a přimhuřování, uchvácená hudebním počinem. Zatímco mě nestrhly k úžasu poslední sólo projekty Toma Yorka, Björk ani Jacka Whitea, protože i když třeba obsahovaly pozoruhodné a krásné momenty nebo nápady, nikdy nebyly úplně soustředěně dotažené a bez slabin, naprosté překvapení přišlo z nečekaného směru. Nenapadlo by mě, jak svrchovaným a klidným tvůrcem bude Damon Albarn sám, mimo pole kterékoli svojí magické kapely. Everyday Robots je však fantastický, do všech stran rovnoměrně, klidně rozložený hudební zážitek, sjednocený v rozvržení, tématu i motivu, a v provedení záměru dokončený, beze stopy uspíšenosti, klidně a jasně vyřčený. Konejšivý, upokojivý nikoli obsahem svého sdělení, které naopak pro mnohé může být jitřivé, ale jasným vědomím, že výpověď má být tady a teď právě taková. Kulatě plné barvy, chuti, zvuku, pocitu i významu v bezpečně známém prostoru, který předem pevně vytyčil. Bez nejistot. Ve stavu milosti. Soukromé moře v křišťálové kouli, která je zevnitř nekonečná stejně jako důvěrně dosažitelná. Něžně, úsměvně a rozhodně opečovaný, dozrálý plod, plod moře. Nemůžu se nabažit, pokouším se plovat, splývat i potápět se zároveň, a ono to všecko jde. Rozhýčkaná. Pečlivě volená slova jsou přirozenou součástí vnitřní logiky i vnější působnosti skladeb, nejsou to žádné emotivní fráze na efekt, nekonzistentní útržky vět, ani naopak samonosné, zatěžující příběhy, což je umění, na které rezignuje naprostá většina jinak geniálních hudebních umělců.
PS: Titulní píseň je půvabnou iniciační pozvánkou, otevírankou, řečnickou otázkou, ale album je celek, jeden tvar, dohotovené milostné sdělení o životě, o světě, o bytí, které nemá smysl kouskovat. Je to jedna věta, jeden nádech a výdech, jedno z hloubi vyrovnané duše usmání. Vyhřívám se v něm.
PPS: Jsem nyní zvědavější, jak bude vypadat to nové album Blur. *~~