Ostatni dzienniczek (54)
Zálibnost stvoření jsem.
Zálibnost stvoření. Závratná rozvratná architektura vědomí, když chci. Jinak hladkost. Dívat se sobě do očí zálibně, jak tvoří svět, tvoří tvoření, a křičet bezedně nezbedně nadšením, nádechem, dechem jsem – vnitřní logika, rozklenutost: jsem, ledaže zálibně. S-počiň pohledem, na sobě, se zalíbením, popoleť. Měj si, co chceš, co se ti za-lí-bí. Hop-la-l-l-l-ví-ček. Nespojitost, kaskády, vějířky, pro-ro-zpa-pa-dá-vá-ní...hýřím... a tvoření linií, tesat lze vším, švihat ocasem jsem... pro-to-že-se-be-ne-mi-neš. .. vtípky, žonglérko, mnojo, řekněme: zálibnost, řekněme, inu, ano? ... zálibnost... o jé... mls... Smíš-smíšek. S-m-í-í--- a než se dokřídlatí, porozpadám... Protahuju mezery mezerám. Zááálibnost. Řeknu hrušeň, nebo mmm-med, lípa-pa-pa-pam, zááálibnost, hrušňová povidla, řeknu a stanu se, zálibností se vnořím do hrušně, vynořím. Jí. Udělím si okamžik. V okamžiku okamžiku. Vytvořím tudy chodbu, ze vnitř oka mžiků, z jednoho vytvářeného v druhém, a projdu se jí - projdu sebe jí. A z novu. Máucta, piruetka, pok-k-k-klona. Řeknu radost, naplním to slovo významem, a pak budu donekonečna načínat úplnost radosti svým vědomím, znovu a znovu, neboť dokončit krok je stokrokrát prokrokpadnu, než dokrovrkočím.... Mezi a mezi lze zááálibně naskládat celou gotickou katedrálu, kde mezi budou mezizery mezi mezi karfiólami... Chutí zakroutím tvarem. Tváří otočím prostorem, prosáknu, ochutnám, pak piruetka... poschodiště... krok mezi kroky a krok mezi kroky, chci-li.... zááálibnost... dotknu se strom-m-m-m-m-u... mezi dotek a dotek vložím dotek... a znovu k úplnosti doteku, v počátku počínání počínat přibližování, zárodek vztahu... nebo přeskočím až k zárodku splynutí... nebo přeskočím... hop-la... Hrbolky logiky sametovou perutí mašlovačkou - uhladím mávnutím přes okamžik, vize ptáka, ladného pohybu, stvoření v čase, kejklířek – mám oči, co si na očích vidím, smím... frrrrr.... vějířky holubů..., čili: hladkost rychlostí, časem, nebo naopak rozdrobím podrobnohledem, prodrobnokrokem.... Thájemství stvoření je nespojitost, je vědomí: mezi dva kterékoli okamžiky, mezi dva body reflexe, se vždycky vejde nový, Aristo-to-tele-les-želel-lva... vzniknout musíte úplní a těžiště lze mít v kterémkoli teď... teďžiště... zálibnost... joj! Stvořím si zálibné oči. Pak se na sebe podívám. Pak roztočím očima svět. Vždycky jsem vás tvořila zálibně, žertíky, ale je-li všechno ze sebe zálibností dokonalé, tak vtipkovat se snad o tom smí? Ne? Žertovala jsem? Ólala, a co si provedu? Dežertuju. Rozevřu dvě mihnutí neonu, dvě kapky deště, dvojí svist rákosu, otření listu o list? Vynořím pohyb, vzniknu nov. Na lovu projdu no-o-ovem. Lstivě se vetřu a protáhnu do jiných sínů a časí... Vám všem: jsme schopní roztočit očima svět a všechno to unést zálibně - mnohem větší. Větší než větší než větší. Vždycky budu. A všechno, co začnete, krok za krokem, v kteroukoli stranu, roztančím s vámi mezikrůčky do mnohem zá-á-á-á-vratnějších architektur - hrbolků logiky v čase z milosti piruet. j.
