Ulubieni aktorzy (10)
Alain Delon je neoddiskutovatelně naprosto ojedinělým úkazem v dějinách celé světové kinematografie i mimo ni. Zabýval jsem se tímto člověkem, bytostí, zjevem, osobností, solitérem, kultem tak dlouho, že ani nevím, co mám o něm napsat. A především nevím od čeho začít. Na mysl mi přichází výrok Miloše Kopeckého, který pronesl v diskusi s Miroslavem Horníčkem. " Copak historicky existují nějaká herecká pravidla, podle kterých poznáme velkého herce? Přijde první a poruší je. To však neznamená, že neexistuje velké herectví. Velcí herci jsou, existují, ale to jsou velké osobnosti ". No právě ona Delonova osobnost je asi nejvýraznějším rysem jeho samotného, jako lidské bytosti. Kde se však tento abstraktní pojem v člověku fyzikálně přesně nachází? Je přece všude, prochází každým místem těla. Alain Delon je tedy výrazný celý, problematika a složitost jeho charakteru se slévají a vytváří naprosto ojedinělý fyzický zjev a výraz. Nemůžete ho jen tak přehlédnout, vždy nějak zaujme. Tato schopnost se snad nedá za života získat. Alain Delon k ní měl vrozené dispozice, avšak rozvíjet ji možno jest. Luchino Visconti, Delonův největší učitel, neměl rád nevýrazné lidi obecně, a tak zcela přirozeně v Delonovi tyto dispozice velmi pedantsky podporoval. Delon a Visconti, spojení, které se stalo terčem všemožných spekulací. Jediné co víme, že mezi těmito muži bylo hluboké pouto. Nemá zde smysl rozebírat dále Delonovu kinematografii, jelikož si nemyslím, že bylo mnoho lidí, kteří Delona dokázali zejména v pozdějších letech herecky ovlivnit. Visconti mezi onu hrstku těchto lidí, kteří to dokázali, patřil. Dokladem tohoto tvrzení je, že se Delon v mladších letech osobnostně, tedy i herecky přece jen vyvíjel, měl ve tváři daleko šírší paletu výrazů, což později přestalo naprosto platit. Jako by s věkem jeho nejpřirozenější výraz čím dál tím více tvrdnul. Stal se svým vlastním Samurajem na filmovém plátně i mimo něj a zcela přirozeně propojoval oba tyto své světy, sléval je v jednotný. Ať už to bylo z morálního pohledu dobré nebo někdy i zlé, tak to zkrátka dokázal. Dokázal tím fascinovat a uhranout diváky i obyčejné lidi druhé poloviny dvacátého století. Je hypnotický, drsný i jemný, všemi smysly obrácen k životu. Chová k životu jako takovému lásku a silné vášně, které na něm jsou vidět už z dálky. Pokud zaujme svým zjevem, což se dá směle předpokládat, tak zaujme i svou osobností, zaujme zevnějškem i svým nitrem, není a nikdy nebyl vyprázdněným hezounkem, jelikož spojení vniřtku a zevnějšku je u něho právě navýsost povýšeno.
Marcello Mastroianni
Najlepsze filmy:
Una giornata particolare (1977)
Padri e figli (1957)
Ieri, oggi, domani (1963)
Lino Ventura
Najlepsze filmy:
Nieznany zdrajca (1959)
Les Misérables (1982)
Un témoin dans la ville (1959)
Jean-Paul Belmondo
Najlepsze filmy:
Dubler (1977)
Wspaniały (1973)
Zawodowiec (1981)
Rudolf Hrušínský
Najlepsze filmy:
Wyższa zasada (1960)
Szkoła podstawowa (1991)
Droga do głębi duszy studenckiej (1939)
Jan Werich
Najlepsze filmy:
Těžká Barbora (1960) (nagranie teatralne)
Balada z hadrů (1960) (nagranie teatralne)
Był sobie król (1954)
Jaroslav Marvan
Najlepsze filmy:
Droga do głębi duszy studenckiej (1939)
U pokladny stál... (1939)
Škola základ života (1938)
Paul Newman
Najlepsze filmy:
Producers' Showcase (1954) (serial)
Żądło (1973)
Butch Cassidy i Sundance Kid (1969)
Hrdina mého dětství. Vinnnetou byl vždy číslo jedna. Pierre Brice je Vinnetou, nebo je Vinnetou Pierre Brice. Sám nevím, ale přeci jen se mi zdá, že přesnější tvrzení je zadruhé. I z toho vyplývá můj pocit hlubokého uznání vůči fenoménu životní role Pierra Brice.
Anthony Hopkins
Najlepsze filmy:
Milczenie owiec (1991)
Człowiek słoń (1980)
Jedno życie (2023)