Ostatni dzienniczek (24)
Venimus, vidimus, Deus vicit
„Vypadalo to, jako by se z kopců valila vroucí černá smůla, která pálila a ničila všechno, co jí stálo v cestě,“ poznamenal si do deníku jeden osmanský ceremoniář. Na obhájce Vídně působil útok úplně jinak – zejména útok polské těžké jízdy, slavných husarů ozdobených perutěmi z peří, musel vypadat, jako by městu přispěchali na pomoc samotní andělé.
Husar nesklopí kopí dřív,
Než na jeho hrot nabodne Turka,
Což nejen zmatek budí, ale taktéž děsí nepřátele
Úderu takovému nelze se bránit ani jej odklonit stranou
Často naráz husar i dva lidi probodne a ostatní při tom pohledu prchají, co jim síly stačí,
Jako roj vyplašených much.
