Cazzysvjet

SPAD
Začátek konce.
Utíkám po schodech dolů. Levou rukou se letmo přidržuji zábradlí a v pravé třímám dvoulitrovou flašku cocacoly napuštěnou vodou. Beru schody po třech. Zhluboka dýchám a srdce mi bije až ho cítím v krku. Ani ne tak ze zadýchání ,ale ze strachu. Mrazí mně vzadu na krku a zádech jako bych za sebou tušil vraha. Konečně přízemí. Škubnutím otvírám staré dveře od sklepa. Ten sklep asi 50 let nikdo nepoužil. Ze sklepních kojí zbyly jen hnusné zaprášené trosky. Byl jsem v něm jen jednou. Strašná díra, která je teď mojí jedinou nadějí. Sbíhám posledních pár schodů. Otevírám v podlaze plechový kryt drenážního tunelu a seskakuju do něj. je asi metr a půl vysoký a v obou směrech jen černočerná tma. Přiklopuji nad sebou víko a lezu asi deset metrů hluboko. Z kapsy vytahuju krabičku s nápisem Jodid Draselný 65 Vulm, ten nápis můžu jen tušit , nevidím si ani na špičku nosu. Po hmatu vymačkávám asi pět pilulek a zapíjim je vodou. Udělám to rychle a začnu kašlat. Je tu hrozné ticho a tma. Jak by si jinak mohl někdo představit smrt. Snažim se dýchat potichu což je nesmysl a srdce mi divoce pulzuje až do uší. Slyším první dunivý výbuch. Spíš ho cítím neš slyším. Už to začíná. Chce se mi brečet a nemůžu tomu něják furt uvěřit. Fakt to spustili hovada. Druhý výbuch, tentokrát blíž. Je slyšet řinčení skla, jak se vysypali okna v ulici. Doléhá sem houkání aut a hasičů. Třetí, čtvrtý,pátý. Už zase dýchám jak o závod a po tvářích mi stékají slzy. Výbuchy začínají zesilovat a stupňovat. Jsou slyšet naprosto zřetelně. Zem se pokaždý zatřese. Slyším příšernej randál a dunění, třese se úplně vše. Tlaková vlna musela právě sundat budovu nademnou. Choulim se na na zem a rukama se držim za hlavu. Jakoby mi to mohlo pomoct. Už to vypuklo naplno a randál výbuchů , tlakových vln a padajících budov už nic nepřerušuje. Šílenost. Už neni slyšet jekot lidí, nejspíš jsou už mrtví, všichni. Sakra.

 

Největší peklo přestává asi po půl hodině. Teplota v tunelu se rapidně zvyšuje. Jsem celej spocenej , bude tu tak 40 stupňů. Sáhnul jsem na plechové víko a je pěkně teplý. Venku bude asi zatracený horko. Atmosféra bude nejspíš neobyvatelná. Když pominu teplotu, tak kyslíku zbylo asi pomálu. Kontroluju mobil , ale jsem bez signálu a řek bych , že to nebude tím, že jsem pod 20 metrama cihel a suti. Zkouším ještě rádio, ale také bez výsledku. Beztak stejně všichni co jsem znal, budou nejspíš mrtví. Mám děsnou žízeň. Z vody mi zbývá tak litr. Loknu si a válim hlt pod jazykem, abych co nejvíc zahnal žízeň. Při tom přemýšlím, jaké mám šance přežít další den. Kdesi ve tmě je slyšet pískání krys. Víc obyvatel Prahy asi nepřežilo. Možná to pár lidí přečkalo někde v metru, ale s rychlostí s jakou útok přišel silně pochybuju. Výbuchy už úplně ustaly. Nejspíš už je konec. Konec všech a všeho. Trvalo jim to necelou hodinu a zničili svět. Z venku doléhají šílené zvuky jak se valí suť a chladnou železné trámy a roxory. Zvuk se nese tunelem odkudsi. Snad tam bude někde východ, ale zatím si netroufám se hýbat. Dneska tu přenocuju. Tunel vypadá stabilně a venku mě určitě nic přívětivého nečeká. Dávám si flašku pod hlavu a zkoušim spát. Krom hučení rozvalin a zpěvu krys není slyšet vůbec nic. Asi po hodině usínám.
Vzbudil jsem se něco před sedmou ráno. Víko už je o dost chladnější. Je 9 hodin po prvním výbuchu. Předpokládám, že pokud z atmosféry něco zbylo, mohla by už být natolik chladná, aby byla k přežití. Svítím si mobilem a vyrážim chodbou. Asi po dvaceti metrech chodba náhle končí, tak se obracím a jdu druhým směrem. Po shruba 50 metrech jsem dorazil na Téčko. Pravidlem labyrintu, pokud chceš ven drž se pravé stěny odbočuji doprava. Dalších padesát metrů a nic. Bolí mně za krkem. Usedám a odpočívám. Po pár minutách pokračuju dál. Asi po sto metrech najdu plechový vrata, ale jsou zablokovaný, nejspíš na nich leží tuny suti. Pokračuju než dojdu na další téčko, vydávám se opět do prava. Za dalších pár desítek metrů konečně nacházím výlez jak ta pověstná myš. Vylejzám po železných schůdkách asi 15 metrů vysokým drenážním komínem. Výjev zkázy je ohromný. Z města zbyla jen hromada sutin. Z aut jen ohořelé skelety. Ze sutin stoupá dým a všude páchne síra. Nebe je celé pod mrakem. Na parný letní den je dost zima a slunce se jen neochotně prodírá skrz mračna.