spotczek

     Tento rok se toho pro nás po létě na kulturním poli urodilo tolik, že není v lidských silách všechno ihned komentovat.
     Tak nejprve jsme začali novou sezónu přímých přenosů z MET, z nichž bych zatím vyzdvihla Annu Netrebko jako Lady Macbeth. Tahle správně trhlá ruská sopranistka většinou zpívá krásné, něžné party (čímž už téměř nudí – nejspíš i sama sebe; navíc se mi líbí spíše níže posazené hlasy), ale tady vystřihla potvoru par excellence. Celé tohle nastudování bylo úžasné, s Ž. Lučićem, René Papem, J. Callejou a dalšími, které můžem. Verdi už je většinou tak profláklý, že nemá čím překvapit, ale s touto vybranou společností nikoliv, také možná i proto, že Macbeth nepatří mezi jeho úplně nejhranější kusy. Jinak se Metropolitní zalidnilo řadou hvězd z východu, tak snad nám v New Yorku pro samé šetření (v létě tam měli stávku za zvýšení platů) nezačnou azbukovat. Úžasné bylo i zatím poslední představení Lazebník sevillský. Nejen pro svou komickou notu a obsazení, ale také díky invenčnímu zpracování kulis – pohybujících se dveří a pódia vedeného kolem celého orchestřiště.
     Jan Schmid přijel ke konci října do Naivního s Ypsilonkou a Škaredou středou, což bylo super, horší už bylo samotné představení. Nebýt úžasných herců, asi bych Tetu z Halifaxu oželela. Podle Schmidtových poznámek z programu záměr vůbec nebyl špatný, ale ve výsledku se tak úplně nerealizoval: „Málokdy docilujeme nestrannosti, takže i naše spravedlnost může být nespravedlivá a někdy dokonce nepravdivé jednání může být i trefa do černého. Přestáváme vidět věci z více stran. Neumíme si všímat toho, co je jen trochu ukryto tam, kde se věci dotýkají nebo setkávají. Vše nazíráme jako z rychlíku." Schmid mi mluví z duše. Ale nejspíš to chápu příliš vážně na to, aby se mi to stalo předmětem bujarého veselí a jak on říká „blbnutí".
     Přednášku prof. Hilského o vzniku moderního divadla v Anglii pořádala knihovna, k jejímuž snažení býváme často hluší, ale tentokrát se vše konalo v Naivním, tak jsme tam zabloudili i my. Toto sloveso volím záměrně, protože cca v půlce se zadní řady, patrně studentů, začaly zvedat a postupně odcházet (což produkuje vrzání, šustění, přidušené skřípění i dupot). Buďto jejich ‚sejití z cesty' způsobil záchvat kolektivní diarrhoey, neumí číst a nerozumí pojmu přednáška, nebo je tam nahnal někdo z vyučujících (povinně dobrovolně), každopádně se tím mimo jiné prokázalo, že jméno slavného dramatika dnes představuje spíše značku než žitou kvalitu. Tuším, že jeden moment to sám Hilský naznačil. Ostatně připomene-li si člověk témata některých Shakespearových nejznámějších dramat, pak jejich filozofický podtext není vůbec jednoduchou záležitostí, natož masovou zábavou. Sám přednášející několikrát zdůraznil, jak je dnes nemyslitelné, aby se opakovalo to, co v Londýně za Shakespearova života, když do divadel chodily miliony lidí! Tehdy však konkurencí bývaly jen krvavé medvědí zápasy. Shakespearovské divadlo bylo vlastně umnou vládní propagandou.
     Zaujala mě především Hilského myšlenka o atraktivitě divadla, kde mužský herec, představující dámu (v dámském kostýmu; ženy tehdy hrát nemohly), má najednou v jisté situaci předstírat, že je muž. Utkvělo mi to v paměti, protože podobná věc proběhla pár týdnů předtím v představení z MET Figarova svatba, kde Isabel Leonard zpívala roli pážete a jeden moment i ona měla předstírat, že je žena. Tedy muž předstírá, že je muž. Žena předstírá, že je žena. A děje se to přímo před našima očima! Kouzlo substituce Hilský rozvedl na příkladu řeči jedné z postav v Antoniovi a Kleopatře, kde řečník pěje chválu na egyptskou vládkyni, ale skrze majestátní krásu její lodi rozrážející vlny na moři. A také v sonetu 128, kde erotické napětí produkuje klávesový nástroj stojící mezi hráčkou a jejím ctitelem. Nástroj je tedy prostředníkem vášně a zároveň její překážkou. I odhalení těchto drobností dělá ze Shakespeara nesmrtelnou tvůrčí osobnost.
     Neslavila jen Ypsilonka, také Naivní divadlo má na krku 65. křížek. Při té příležitosti nastudovalo Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo. Vítek Peřina se zase obul do vedení Liberce, které fandí sportu více než kultuře, přestože na arénách a mistrovstvích prodělává kalhoty. Nutno zhodnotit, že kritizuje opět vkusně.
     Nemůžu si pomoct, ale je strašná škoda, když dneska spousta lidí myslí, že loutky jsou jenom doménou dětské zábavy. Možná právě v tom vidím onu Schmidtovu lítost, že neumíme „vidět věci z více stran". Dospělým schází fantazie, nadhled, ostatně i to blbnutí.
     Je alespoň pozitivní, že na loutky nezapomínají některá jinak zaměřená divadla. Například VOSTO5 v představení Slzy ošlehaných mužů o Hančovi a Vrbatovi (o jejich umrznutí za špatného počasí během krkonošského lyžařského závodu). Byť jejich přístup je pochopitelně improvizovanější a s jinou funkcí než práce Naivního. Snaží se být vkusnější zábavou oproti dnešnímu prvoplánovému, estrádnímu průměru. Jen jsem možná nepochopila úplně správně jejich pojetí lidského neštěstí, které svádějí na nacionalismus, byť ho nesnáším jak infekční choroby. Možná měli na mysli fanatismus obecně, s čím už lze souhlasit. Skvěle by dokreslil /nejen/ libereckou realitu dneška: jestli se budeme honit za vidinou vítězství za každou cenu, pouze za pragmatickou lobby (nejde jen o sportoviště, ale i o rozrýpané jámy pro nesmyslné množství obchodních domů, o rozprodávání majetku za symbolické částky, aby je pak bylo nutné kvůli záchraně zase draze nakupovat zpět apod.), taky bychom mohli dojet dřív, než se dočkáme cíle.
     Ať ale nesklouznu k morbidnosti, musím zmínit Chvostoskok, z polospánku se probudivší předkapelu Znouzectnosti. Obě stále jedou. Bylo super je zase vidět a slyšet, byť ušní bubínky i hlasivky dostaly zabrat. Člověk má pak nostalgickou ... Pokrok ani čas nezastavíš!
     No a prozatím poslední představení, Dealer's choice (Kdo rozdává, rozhodne) Dejvického divadla, bylo zase fajn, ale nevyhnu se srovnání s Brianem, který mě tak nadchnul. Proti Krobotově hře to bylo příliš roztahané, jak podotkla má polovička: pro nás obyčejné smrtelníky z příliš odlišného prostředí (autor hry, P. Marber, je Brit, který má zkušenost se závislostí na hazardu; mmj. je autorem divadelní předlohy pro film Na dotek), příliš kontrastovala první velmi veselá půle s druhou dost vážnou, takže při pokročilé hodině měl člověk práci zůstat vzhůru (proč to zapírat?). Co opět stálo za to, byly výkony přítomných, především jejich vzájemné vyvádění z míry. Mistři improvizace si něco takového můžou dovolit.