Glowski

Letošní ročník festivalu v Karlových Varech, jehož jsem se jako divák zúčastnil, mám za sebou. Během pěti dní jsem stihl zhlédnout 18 filmů, především ze sekcí Horizonty a Pocta The Film Foundation. Mezi tři nejlepší patří:

1)      Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul, 2021): I „festivalový/art film“ je svého druhu žánr, založený na ohýbání konvencí následovaných středním proudem. Weerasethakul je však schopný ohýbat i to, co už ohnuté je, aniž by se vrátil do výchozího bodu. Memoria je tak srovnatelná třeba s Caraxovými Holy Motors, přičemž oba filmu zůstávají v mantinelech figurativního a narativního umění, kterému jsem schopen jako divák propadnout mnohem snáz, než počinům ryze experimentálním. Oba tyto filmy se také vztahují k filmu coby médiu samotnému, byť Memoria tak nečiní přímo, a zůstává hlavně příběhem o (ne)konečnosti času a prostoru, a jejich poznání. Z tohoto pohledu mi dává smysl i WTF pointa vysvětlující původ úderů, které hlavní hrdinka slyší.    

2)      Drajv maj kár (Doraibu mai kâ, r. Rjúsuke Hamaguči, 2021): Zvláštní atmosféru, kterou snímek místy sdílí s mým oblíbeným Vzplanutím, připisuji na vrub totožnému autorovi literární předlohy. Zatímco Lee Chang-Dong využívá Murakamiho jako základ pro nedořečený thriller, Hamaguči se nezdráhá nastolené otázky zodpovídat, aniž by tak svůj příběh připravil o cokoli z jeho mimořádné poetiky. Vyprávěje o potřebě porozumění sama sobě i ostatním nikdy nesklouzne k lacinému humanismu a kýčovitému dojetí. Na rozdíl od přechozího Kola štěstěny a fantazie si navíc vzal k dispozici dostatek času, aby z výstřednosti svých postav učinil jejich šarm a zároveň nechal diváka pro ni najít opodstatnění.  

3)      Poklad (Nidhanaya, r. Lester James Peries, 1973): Nomen omen, film, pro který mám chuť poznat konvence cejlonské, potažmo indické kinematografie. S jednotlivými scénami i jejich skladbou pracuje výrazně jinak než soudobá evropská či americká produkce, kterou znám. Zejména pak samozřejmost, s níž uplatňuje několikanásobné vyprávění ve vyprávění, je fascinující. Přitom zůstává bez problémů srozumitelným a divácky přístupným filmem o tom, jak snadné je zpohodlnět a setrvávat v prchavých momentech štěstí, za nimiž už číhá neodvratně se blížící katastrofa.

Největším zklamáním byl vzhledem k míře očekávání odporně digitální Zelený rytíř (The Green Knight, r. David Lowery, 2021), kterého si netroufám jednoznačně odsoudit pouze z etických důvodů – asi půl hodinu jeho stopáže jsem prospal. Nemám nicméně nejmenší chuť se k němu vracet.

Celkově jsem byl se svým letošním výběrem filmů nad míru spokojen. Pro úplnost dodám, že ze soutěžních filmů se mi líbil Strahinja Banović (r. Stefan Arsenijević) a nepříliš objevný, ale vizuálně a herecky silný debut Jako sestry (r. Dina Duma). Naopak k nepřežití byla po všech stránkách lichá Sborovna (r. Sonja Tarokić), paradoxně se "maskující" obsedantním využíváním červené barvy. V sobotu snad ještě stihnu v rámci ozvěn Quo vadis Aida? (r. Jasmila Žbanić) a Benedettu (r. Paul Verhoeven), zbylé – a mezi nimi i všechny tuzemské – filmy na mě počkají v domácí distribuci.