Glowski

 

Martin Scorsese v říjnu loňského roku rozpoutal řadu protichůdných reakcí, když filmovou produkci studia Marvel označil za bližší zábavním parkům než kinematografii. Své stanovisko, zjednodušené nadpisy mnohých článků na „Martin Scorsese says Marvel movies are not cinema“, rozvedl o měsíc později v textu pro The New York Times, vysvětlujícím, že jeho záměrem nebylo pasovat se do funkce arbitra kultury. Ona problematická slova odrážející pouze jeho osobní vkus dokládají, jak moc se kinematografie v poslední době změnila i možný šok z rychlosti této proměny. Za posledních dvanáct let vyprodukoval Marvel třiadvacet vzájemně propojených filmů, které jsou stále dražší, výpravnější a dějově komplikovanější. V současnosti představují nejúspěšnější projekt svého druhu, zapadající do všeobecného trendu serializace, který zase přímo souvisí s úspěchem a stoupajícím významem internetových televizí.

 

Co bude dál? Nikdo neví, na rozdíl od Scorseseho ale nemám dojem, že by doba byla vůči tomu, čemu říká „umění“, výrazně méně vstřícná než dříve. Nemám sice radost z toho, že bych měl v budoucnu nové filmy režisérů jako je on vídat mimo kino, ale i tato situace, jak dokazuje první letos v ČR uvedený film Maják (díky, Aerofilms!), je řešitelná. O budoucnost artových kin se nebojím vůbec, mají vypěstované své stále publikum a pořád co promítat. Že o dobré umělecké filmy není nouze ostatně dokazuje i můj seznam největších filmových zážitků s českou distribuční premiérou v roce 2019, zahrnující kromě artu i díla ze široké a festivalové distribuce. Jen většinu tuzemské tvorby bohužel uvidím až v nadcházejícím půl roce, takže zahrnuta není (už teď ale můžu říct, že se moc těším na "Komunismus" Karla Vachka a "Karel, já a ty" Bohdana Karáska). Řazeno abecedně, nehodnotově:

 

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“; Radu Jude) – Přítomnost se prolíná s minulostí, dokument s fikcí, absurdně komické prvky s mrazivě hrozivými. Dílo poskládané jako vědecká práce a zároveň bez nadsázky strhující. Možná jeden z nejkomplexnějších filmů minulé dekády.     

 

High Life (Claire Denis) – V rámci žánru sci-fi se často rozebírají otázky o podstatě lidství, pozici člověka ve vesmíru. Claire Denis se abstraktními úvahami příliš nezabývá, a namísto toho obrací svou pozornost k materiální podstatě věci, lidskému tělu.

 

Naše doba (Nuestro tiempo; Carlos Reygadas) – Menší šok, než při prvním nebo druhém setkání s Reygadasovou tvorbou. Moment oněmění z konfrontace s osobitostí jeho filmového jazyka však přetrvává. Věřím, že čím víc životních zkušeností člověk má, tím snáze a srozumitelněji k němu „Naše doba“ promlouvá. Tudíž se těším, až se k ní v budoucnosti vrátím.

 

Na špatné straně (Dragged Across Concrete; S. Craig Zahler) – Snoubí v sobě poctivost starých žánrovek, odvahu experimentovat s jejich konvencemi a schopnost podnítit diskuzi o současných problémech polarizujících společnost. Navíc se stylovým hudebním doprovodem, hrstí suchých hlášek a špetkou podivně nasvícených scén. Zahlera budu nadále napjatě sledovat, svým stylem si mě beze zbytku získal.    

 

U Zlaté rukavice (Der goldene Handschuh; Fatih Akin) – Velké překvapení! Namísto obskurní podívané pro pár extrémních diváků jen lehce provokativní umělecký film. Výsek ze života sériového vraha, který se nijak nesnaží jeho postavu romantizovat a odhaluje temný rub konzervativního poválečného Německa patřičnými výrazovými prostředky. Návštěvu groteskně stylizovaného světa Zlaté rukavice, prodchnutého pachem uzenin a režné, za doprovodu vražedných německých šlágrů, tedy jednoznačně doporučuji.

 

+ dva skvělé debuty:

Booksmart (Olivia Wilde)

Narušitel systému (Systemsprenger; Nora Fingscheid)

 

+ dva skvělé druhé filmy:

Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur; Hlynur Pálmason)

Slunovrat (Midsommar; Ali Aster)

 

+ dva skvělé filmy amerických klasiků:

Irčan (Teh Irishman; Martin Scorsese)

Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood; Quentin Tarantino)

 

+ dva skvělé filmy zavedených arthousových tvůrců:

Favoritka (The Favourite; Jorgos Lanthimos)

Parazit (Gisaengchung; Bong Joon-ho)

 

Zaujalo mě, chci vidět znova: Kde je mé tělo? (Jérémy Clapin); Sbohem, synu (Xiaoshuai Wang); Portrét dívky v plamenech (Céline Sciamma); Tranzit (Christian Petzold)