Ryuuhei

Rok 2022 už se blíží ke konci a já nepředpokládám, že v posledních dnech uvidím něco v mých očích revolučního, či špatného natolik, abych si mohl dovolit zasahovat do toho, co už je víceméně dané.

Začnu těmi největšími letošními zklamáními a na první místo se k mé ohromné lítosti dostává Avatar 2: The Way of Water. První Avatar patří mezi filmy, jaké jsem viděl už nespočetněkrát, udělal jsem si k němu velice pozitivní vztah, oblíbil si příběh, postavy, ale i úžasný svět mimozemské Pandory. Od premiéry v roce 2009 jsem téměř marně vyhlížel pokračování a když už na něj mělo dojít, samozřejmě jsem cítil velké nadšení a očekával jen to nejlepší. Bohužel jsem z kina odcházel zklamaný jak už dlouho ne. V první řadě mě hrozně zklamal příběh, který se rozhodl zaujmout velice nekonzistentní formu. Skákal od jednoho k druhému a žádný z charakterů skutečně nerozvíjel. Motivy, pointy a vše okolo místy kopírovalo nápady z jedničky a já neměl pocit, že sleduji něco zcela nového. Hudební doprovod mě také nepotěšil poté, co zazněly staré známé skladby, které si nicméně pamatuju jako podkres úplně jiných situací, sem by se bývalo hodilo něco svěžího, jiného. No a prostředí vody sice hezký zpracované, ale zdaleka nepůsobilo tak kouzelně a nadpozemsky, jako světélkující pralesy, útesy a ohromné rokle v případě prvního filmu. Obecně film ztratil to, co dělalo jedničku dobrou - takové to neznámo, pocit, že příběh prožíváme s hlavním hrdinou, který se z řadového tupého mariňáka postupem času mění v někoho, kdo naprosto chápe, proč je propojení s přírodou a nelibosti moderních technologií pro Na'vi tolik markantní. Namísto toho jsem dostal rodinný epos, kde alespoň za mě nefungovaly ani ty emoce tak, jak bych si sliboval. Nijak mě to od série neodradilo, pořád je pro mě onen svět kouzelný a už teď se těším na další díl, který přijde za dva roky. Ale budu k němu tentokrát přistupovat už se značnou rezervou.

Druhým letošním zklamáním pro mě byl Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství. Po úžasném Spider-Manovi: Bez domova jsem dle náznaků a prvních recenzí očekával něco, co tuto crossoverovou, dokonalou řežbu předčí a přijde s něčím dalším, podobně skvělým. Místo toho mě čekala plytká výprava napříč multiverzy, z nichž bylo blíže prozkoumáno možná tak jedno a ještě si vybralo jakousi bizarní alternativní přítomnost. Prý mělo jít o drsný, Rkový horor, ale jediný horor jsem zažíval akorát já při sledování. Sem tam sice došlo na poměry Marvelu k nějaké té drsnější scénce, jako byl třeba dost chabý souboj Scarlet Witch s rádoby X-Meny, ale vše se dělo mimo kameru. A nová hlavní postava taky zvlášť nezazářila. Zkrátka, na jednu stranu fajn, že film prvně umožnil propojení některých dosud neslučitelných filmových univerz, na druhou alespoň podle mě šlo o nepovedený pokus o něco nového, jiného, který vyústil v další nudnou Marvelovku bez pořádného náboje. Obecně to s Marvelovskými filmy jde poslední dobou z kopce, tak snad se rok 2023 ponese ve znamení nápravy napáchaných škod.

Třetím zklamáním a za mě asi tím největším filmovým odpadem letoška volím Všechno, všude, najednou. Obecně opěvovaný a oslavovaný film, který údajně perfektně vyobrazuje multiverzum a směle svým námětem konkuruje nejen Strangeovi, ale třeba i takovému Matrixu. Což jsou extrémně silná slova v druhém případě. Já film shledal leda ujetou a překombinovanou změtí hovadin. Neřeknu, premisa by sama o sobě byla fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. Opravdu nemám rád, když se v jeden čas na obrazovce děje klidně sto věcí naráz, všechny jsou naprosto bizarní a šílené a do toho se film snaží o nějakou ucelenou myšlenku, která se nicméně v tom vizuálním bordelu ztrácí. Nebavil mě ten způsob, jakým šíleným způsobem film multiverza a jejich systém prezentoval. Nepřišlo mi to už po hodině ani zábavné, ani napínavé, spíš těžce otravné a má návštěva kina se tak proměnila v předlouhé utrpení neberoucí konce. Nebavil mě příběh, nebavily mě postavy a do toho všeho mi to vsechno strašně lezlo na nervy. Dodnes jen vidím plakát, všechny ty chvalozpěvy a už jsem zase naštvaný.

Přesuneme se ale k něčemu pozitivnějšímu a to k těm za mě nejlepším filmům, co jsem letos stihl vidět. Největším překvapením a asi jasnou top podívanou pro mě byli Fabelmanovi. Normálně bych se nechal odradit názvem, ale zlákala mě režie Spielberga, který se tentokrát rozhodl pro částečně fiktivní autobiografii. Vypadl z toho film, u kterého bych klidně vydržel sedět další hodiny a věřím, že bych se ani chvíli nenudil. Na první pohled celkem jednoduché rodinné drama bylo tak dobře natočené, tak dobře pracovalo s emocemi a tak dobře dokázalo vykonstruovat svůj příběh, že jsem na konci skoro až vykřikl zklamáním, jakmile naskočily závěrečné titulky. Poznamenávám, tohle se mi u filmů neděje téměř nikdy, nehledě na to, jak dobré se mi jinak zdají. Už jen za to, jak mě tento dokázal chytnout, upoutat do sedačky a emočně strhnout, jsem měl jasno, že se mu ta pětihvězda nemine. Jediné, ale opravdu jediné, co by mi vadilo, kde film skončil a že bych býval klidně ocenil 3, 5, nebo klidně 10dílnou minisérii, jež by pokryla více z hrdinova života i poté, co se nakonec stal filmařem. Ale to není důvod k ubírání na hodnocení.

Druhým letošním překvapením byl Ježek Sonic 2. Přiznám se, první díl rád nemám. Považuju jej za plytké road movie, které sice zajímavě vystavělo Sonicovo filmové univerzum, ale jinak nenabídlo nic, co by přesvědčilo mě, jako dlouholetého fanouška tohoto modrého ježka. O to víc mě vytrhla dvojka, která byla skoro až perfektní adaptací původních her z doby Sega Mega Drive, zejména mé nejoblíbenější trojky (S3&K), již považuju obecně za nejlepší Sonic hru všech dob. Vidět pak všechno to, co znám hlavně z této hry, na velkém plátně, navíc zajímavě propojené s pojetím světa vystaveným jedničkou, mě uvrhlo v jedno velké nadšení, jaké jsem pociťoval po celou dobu sledování. Přesně tohle jsem si od filmového Sonica sliboval a možná má očekávání i předčil. Je vidět, že tvůrci do toho skutečně dali kus sebe, pečlivě si nastudovali předlohu a naservírovali tak něco, co mohu směle označit za zdařilou adaptaci. K nepovedené jedničce se už nemusím vracet. V podstatě se zde udál úplný opak Avatara, pořád tedy jen z mého pohledu.

Za třetí sice nedokonalé, ale velice příjemné překvapení považuju Rakeťáka. Tady jdu absolutně proti proudu. Lidé tento film odsuzují a tvrdí, že to rozhodně není důstojný příběh jinak oblíbené hračky že série Toy Story. Za mě naopak je. Jízdu pracující s cestováním časem, nějakými těmi paradoxy a hlavně krizí hlavního hrdiny, který kvůli honbě za dokonalostí prakticky promarnil okamžik života, jsem si v kině hrozně užil. Hlavní zvrat jsem sice dopředu odhadl, ale to mi nezabránilo se nechat unášet tímto vesmírno-mimozemským dobrodružstvím, které mě opět nakoplo k tomu, abych zase zasedl k nějaké podobně laděné videohře a vydal se, alespoň v pohodlí domova a za monitorem, na nějakou tu vlastní výpravu. Zkrátka Pixarovka, kterou si budu dál obhajovat a rozhodně si nemyslím, že si zaslouží až takovou vlnu nevole.

Tím se dostávám na konec letošního výčtu. Akorát ještě poznamenám jednu výjimečnou projekci a to Tokijských kmotrů, pro mě možná toho vůbec nejlepšího filmu z dílny Satoshiho Kona a obecně jednoho z nejlepších anime filmů vůbec. Film sice spatřil světlo premiéry už v roce 2003, ale navštívil jsem jej v rámci projekce kina Aero a ani napodruhé mě absolutně nezklamal. Nepočítám ho do topky, ani nemůžu, ale požitkem se jednalo o jeden z letošních nejlepších kino zážitků.

Víc se sem toho bohužel nevejde. Letmo zmíním ještě pár dalších dobrých filmů, které mě letos zaujaly, jako byl např. unikátní Bullet Train, nebo strašně inteligentní a vtipný Trojúhelník smutku. To už je pro můj výčet opravdu všechno. Jsem zvědav, co přinese následující rok!