Gore

Filmové zhodnocení:
V 38. týdnu jsem viděl celkem 10 filmů, z nichž 3 byly evropskými artovými snímky (novinka Pedra Almodóvara, španělské drama Julieta, o matce a dceři, které rozdělí tragédie, a které je vyprávěné retrospektivně, představuje typického Almodóvara, jak ho známe z jeho dřívějších filmů, ale zde malinko nudí, ale i tak udržuje pozornost diváka až do konce a servíruje nám zajímavý, pro něj typický příběh, a to je malinko kámen úrazu, neboť podobné příběhy od něj již známe v lepším provedení; maďarská satirická fantasy komedie Líza, liščí víla, o třicetileté ženě, která se touží zamilovat, ale každá oběť jejího zájmu nešťastnou náhodou zemře a navíc se jí zjevuje duch japonského zpěváka, kdy film je neškodným černohumorným snímkem, který je tak blbý až je pěkný; a italsko-francouzské drama Oslněni sluncem, který je remake filmu Bazén z roku 1969 s Alainem Delonem, a vypráví o dvou párech na prosluněné Sicílii, jejichž flákání se naruší až tragédie, kdy film je lehce provokativní full frontal nahotou, ale jinak se jedná o dost nudnou podívanou, ze kterého si budete pamatovat jen penis Ralpha Fiennese); 3 horory (velmi povedený sequel V zajetí démonů 2, ve kterém se tentokrát manželé Warrenovi vydají postavit čelem démonovi do Londýna, kdy se mi dvojka líbila o krapet více jak jednička; totálně nepovedený a nevyvážený Aux yeux des vivants, kde většinu stopáže sledujeme 3 školáky, jak tráví poslední školní den a vrah se ukáže až po polovině, aby ze sebe ukázal jen malý penis a všechny vraždy jsou skryté, i bez lekaček; a novozélandská hororová komedie Smrtgasmus, o metalistech, kteří vyvolají hudbou samotného ďábla, který promění lidi v zombíky, je spíše taková blbina, kdy se však druhý Braindead nekoná, a je to lehce zapomenutelná záležitost s nepříliš sympatickými postavami, se kterými je těžké se sžít); 2 komedie s vřelým vztahem k hudbě (skvělý fiktivní komediální dokument Popstar: Never Stop Never Stopping, který paroduje hudební dokumenty a pochází od tvůrců kapely Lonely Island, který mi připadal velmi vtipný a velmi výstižný, a také dost nekorektní a správně ujetý; vkusu decentnější byla komedie Hudbu složil, slova napsal, kterou jsem si po letech připomenul, a která do jisté míry paroduje vyhaslé hudební hvězdy 80. let, kde brilantně hrají Hugh Grant a Drew Barrymore, kteří se dají dohromady pro složení písně pro mladou superstar a pochopitelně mezi nimi přeskočí jiskra, kdy film se pohybuje v poklidné příjemné atmosféře s úsměvnými momenty a potřebnou chemií mezi oběma); a 2 snímky na pomezi drama/thriller (více thrillerové Hra peněz, ve kterém George Clooney hraje moderátora finančního televizního pořadu, do jehož pořadu v přímém přenosu přijde ozbrojený muž na dně, který přišel na burze o veškeré úspory a chce násilím zjednat pořádek, kdy film je skvěle zvládnut režisérsky, kterou měla na starost Jodie Foster a je plný napětí, má střízlivou stopáž a bezchybnou hereckou základnu, jen občas přijde hluché místo nebo kiks ve scénáři, navíc mi nebyla moc sympatická postava Julie Roberts jako producentka pořadu; a více dramatická až dobrodružná Pláž s ještě mladým Leonardo DiCapriem, který se na výletě v Thajsku dozví o tajuplné pláži, která je doslova rájem na zemi a společně s mladým francouzským párem se ji vydá hledat, kdy je dobře, že jsem se na film podíval až po tolika letech a ne v době vzniku, neboť v té době jsem kategoricky odmítal koukat na filmy s DiCapriem, neboť jsem netušil, jaký z něho vyroste skvělý herec a už zde hraje více jak skvěle, což bych v době vzniku nedocenil, a jednak ještě ve mně dozníval bezchybný kultovní Trainspotting a byl bych zklamán, že se Boyleovi nepodařilo navázat, a o to víc jsem si Pláž nepoznamenaně vychutnal, kdy mi přišel jako povedený, skvěle zfilmováný kousek).

 

Nejlepší film týdne:
V zajetí démonů 2 – již první díl byl skvělý, a mám pocit, že dvojka ho ještě o malinko překonala. První část z Londýna, kdy se démon teprve zabydloval, byla sice malinko slabší a čekaly nás klasické lekačky, ale po příjezdu Warrenových se příběh i atmosféra zlepšily a film ukázal své kvality. Navíc Vera Farmiga a Patrick Wilson jsou do rolí Warrenových jako stvoření. Z dalších filmů zaujalo dobrodružné drama Pláž nebo hudební fiktivní dokument Popstar: Never Stop Never Stopping.

Nejslabší film týdne:
Aux yeux des vivants – velmi nudný francouzský horor, ve kterém se toho moc neděje, a když už ano, tak mimo obraz, kdy navíc postavy jsou vesměs nesympatičtí školáci, kteří si svým chováním taky moc sympatií nezískají a divák se pouze modlí za jejich brzkou smrt.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Leonardo DiCaprio (Pláž) – první potitanicovská role, ve které předvedl, jak velký potencionál se v něm skrývá a svého batůžkáře hledajícího ráj na zemi zvládl úplně s přehledem. Z dalších herců zaujal ještě Hugh Grant jako vyhaslá pěvecká hvězda v romantické komedii Hudbu složil, slova napsal.

Drew Barrymore (Hudbu složil, slova napsal) – jeden čas Drew patřila k mým nej herečkám, než začala hrát pouze sporadicky, a zde vytvořila snad poslední skvělou roli, pak v pozdějších filmech již takhle výrazná a roztomilá nebyla. Z dalších hereček zaujala ještě francouzská kráska Virginie Ledoyen v Pláži.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Ralph Fiennes (Oslněni sluncem) – většina tohoto Brita v tomto filmu chválí a vyzdvihují, kdy mě se naopak jeho ulítlá kreace vůbec nelíbila a z toho jeho šaškování si pamatuju jen, že do každého záběru cpal svůj odhalený penis.

Dakota Johnson (Oslněni sluncem) – dcera Melanie Griffith a Dona Johnsona v tomto filmu kromě své nahoty předvedla stejně žalostný výkon jako v Padesáti odstínech šedi, a to se mi v Jak přežít single docela líbila.

 

Hudební zhodnocení:
V 38. týdnu jsem slyšel pouhých 6 hudebních alb, vytvořené od dvou interpretů, z nichž 3 alba byla od německé S/M avant-garde gothic rockové uskupení Umbra et Imago (slabší Mystica Sexualis z roku 1996, které je paradoxně uváděné jako první album, na kterém se skutečně našli a přetvořili své hudební experimenty v čistý gothic metal, s čímž moc nesouhlasím a album je spíše rockové, připomínající jejich debut; lépe dopadl až nástupce z roku 1998 Machina Mundi, které mísí gothic metal s Neu deutsche härte, čímž jejich hudební přeměna došla v dokonalost a vytvořili tak jedno z jejich nejlepších alb; stejný pocit mám i u Mea Culpa z roku 2000, které se rovněž řadí k jejich hudebním triumfům a na Machine Mundi plynule navazuje); a 3 hudební alba, na nichž se podílel Jack White (kompilace Jack White Acoustic Recordings 1998-2016 z letošního roku mluví za vše a představuje nám výběr toho nejlepšího z jeho sólové tvorby, ale i z jeho působení v kapelách The White Stripes, kde na bubny hrála jeho ex-manželka Meg White a The Raconteurs, kdy kompilace je velmi povedená a jde o zajímavý průřez jeho tvorbou; a dvě alba jeho druhé kapely The Raconteurs - povedenější Broken Boy Soldiers z roku 2006 a méně povedené, ale také velmi dobré Consolers of the Lonely z roku 2008, kdy obě alba jsou více folklovější než při jeho působení v kapele The White Stripes).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Jack White – Jack White: Acoustic Recordings 1998-2016 = ač byla dvě alba od Umbra et Imago vynikající, tak jako nejlepší album zvolím tuhle kompilaci, neboť zde nevidím ani jedno slabé místo a jedná se o vynikající průřez kariéry tohoto nadaného umělce.

Nejslabší hudební album týdne:
Umbra et Imago – Mystica Sexualis = slabá alba jsou u této kapely ojedinělým úkazem, a tento kus z roku 1996 od party kolem zpěváka, který si říká Mozart, patří k těm málo kouskům, ke kterým nemám potřebu se vracet, ale i tak se jedná minimálně o standardní rockové album, jen mají mnohem lepší alba.