Dzienniczek (42)
Persona
„Báseň, kterou v sobě nosíme, nenaplněné sny, neuvěřitelné krutosti, úzkost ze smrti, bolestné poznání našeho pozemského bytí zvolna vykrystalizovaly z naší naděje na nadpozemské spasení. Volání naší víry a pochyb do temnoty a ticha je jedním z nejstrašnějších důkazů naší opuštěnosti a našeho vyděšeného vědomí. “
První schůzky
„Ty naše schůzky v každém mžiku němém
jsme slavili jak hvězdu nad Betlémem
a na světě jsme byli sami dva.
Jak ptačí pírko lehká, vířivá,
bylas má prudká závrať z blaženosti,
po schodech dolů se mnou propadlá
šeříkem jara k sobě do království
na odvrácené straně zrcadla.
Když přišla noc, mně milost dána byla,
otevřela se dvířka oltáře
a nahost v temnotě se rozsvítila
a odcházela do sna, do tváře
pak zašeptal jsem slovo požehnaná
a věděl, že je smělé toho rána
mé požehnání: ještě spala jsi,
pozemskou modří tobě do poznána
se stolu šeřík blýskal na časy,
splýval mi s modří tam za tvými víčky,
měl se ti k ruce, sahal na vlasy.
V křišťálu vázy pulsovaly říčky,
doutnaly sopky, moře tepala,
tys držela snad celý vesmír v lůně
své pěstičky, ty spící na mém trůně,
ach, dobrý bože můj, tys byla má.
Pak procitlas a kouzlem změnila jsi
vezdejší lidský slovník na chorál,
rozespívaný do opojné krásy,
a slůvko ty, v němž poodhalila jsi
silnější význam, znamenalo král.
Změnil se celý svět a proměnami
prošly i věci, umyvadlo, džbán,
když jako strážní hlídka mezi námi
zvrstvená tvrdá voda stála tam.
A nás to spolu táhlo bůhvíkam.
Před námi jako fantastické klamy
vyrostla nová města, zázrak sám,
pod nohy se nám máty prostíraly
a ptáci na tu cestu pěli chvály,
pod nebem ryby pluly vodami,
dokořán bylo jako nikdy dosud…
Když po stopách nám chodíval osud
jak šílenec, ten s břitvou v dlani."
