yenn

„Hola, hola, zoo volá!“ probudil mě ráno řev budíku. Na pořadu dne byla totiž návštěva jednoho ze zařízení chovajících a vystavujících zvěř – Ódži zoo v Kóbe. Vstupenku jsem si kupoval v dopoledne všedního a deštivého dne a právě tomu přisuzuji, že kromě mě se savci, ptáky a ojedinělými plazy kochalo jen několik málo návštěvníků. Asi po půlhodině se v areálu vyrojili školáci, ani jejich přítomnost však neměla dlouhého trvání, a brzy nás tam opět zbylo jen pár.

 

Z neobvyklých zvířat lze v zoo spatřit koaly, pandy, jež se těšily největšímu zájmu školaček, a mravenečníky, již se schovávali. Jinak zde žijí především často vídaná zvířata – kočkovité šelmy, tlustokožci, žirafy, zebry apod. -, několik ptáků a plazů, ovšem žádný had. U vchodu k požíračům bambusu se pak volně pohyboval gekon; toho jsem musel Julče ukázat.

 

Nejzajímavější částí je vzdělávací středisko, kde u vstupu visí úchvatná dřevěná mapa světa, na níž jsou jednotlivé světadíly složeny ze zvířat, jež na nich žijí, a stejně jako v ósackém vědeckém muzeu je zde mnoho interaktivních exponátů. Lze závodit s různými zvířaty, pohlédnout na svět z očí žirafy, lva a želvy, určit náladu psovité šelmy a tím měnit postavení mechanického ocasu atd. Nejbizarnější bylo obří zvířecí WC, v jehož míse jsou promítány záběry defekujících zvířat a detaily na výsledek. Na dálném východě Kurt Kren našel své následovníky.

 

Zoo je poměrně malá, tudíž jsem za zhruba dvě hodiny, z nichž asi 45 minut jsem strávil vzděláváním, procházel jejím východem. Zrovna byl čas oběda, jelikož však instituce leží dále od centra, v jejím okolí se mi americký fastfood najít nepodařilo. Chytře jsem ovšem usoudil, že Sannomija, jakožto větší přestupní stanice, by na tom mohl být lépe, a hned u východu mi skutečně menší McDonald's zamával. Poprvé jsem na japonské půdě okusil chuť domova (žádný nezvyklý sendvič totiž v nabídce nebyl).

 

Když jsem pak nad mapou města rozmýšlel, kam se vydám dále, zastavila se u mě skupinka žáků (patrně nižší střední školy), již dostali za úkol ulovit turistu, vyptat se jej na pár otázek (Odkud jste? Umíte japonsky? Jak se vám v Japonsku líbí?) a na závěr se s ním zvěčnit. Bohužel mě včas nenapadlo podstrčit fotografujícímu kolemjdoucímu také svůj aparát, ale ty dvě školačky beztak až tak hezké nebyly.

 

Poté jsem se podíval do svatyně Ikuta, kde mimo jiné stály dva sloupy ověšené ema od školaček toužících po lásce. Když jsem potom ve větru a dešti neúspěšně hledal otevřený (!) vchod od zahrady Sóraku, rozhodl jsem se dát Kóbe sbohem.