Camulator

Nuda v Trutnově. Měl bych se učit na zkoušky, ale víte jak to chodí. Problém je v tom, že jsem se v prokrastinačním období ještě nedostal do fáze, kdy budu koukat na všemožný seriály a filmy, takže jsem se místo toho podíval na některé své starší komentáře. Byl to dobrý nápad, deníčku?
Drze jsem si dovolil opravit pár gramatických chyb, které jsem unavenýma očima stihl zachytit, jinak jsem vše nechal tak, jak je mé minulé já napsalo. Člověk má poměrně dobrou příležitost prozkoumat, jakým člověkem byl před nějakými pěti lety a jakým člověkem je dnes. Při čtění těch komentářů si samozřejmě nelze vybavit přesný okamžik, kdy k tvorbě došlo, ale až překvapivě přesně si lze vzpomenout na vnitřní pocity a ty jsou nejdůležitější. Znovu a znovu si vybavuji své názory a očekávání, pozitivní i negativní - co budu dělat, kde skončím, změní se můj život nějakým radikálním způsobem, nebo si tenhle komentář za pár let přečtu a budu na tom úplně stejně, možná hůř?
I kdyby se navenek nezměnilo nic, přesto k neodvratnému posunu dojde - uvnitř. Mění se priority, mění se názory, pohled na svět, způsob uvažování, vyjadřování. Asi nejklišoidnější otázka v tomhle směru - dal bych svému minulému já pěstí? Před nějakými pěti lety bych na tu samou otázku odpověděl jednoznačně ano. Nyní odpovídám jednoznačné ne. Změnil bych něco, kdybych mohl? Pravděpodobně ne. I já jsem byl v tom věku, takže se chápu a neodsuzuji se. Nejen úspěchy a světlé okamžiky, ale i ty trapné momenty, kdy by se člověk nejraději zavrtal, chvíle nejtěžších depresí způsobených vlastní hloupostí, i ty měly smysl při utváření mozaiky, i těm člověk vděčí za ten konečný výsledek, za to, kým je dnes.
Asi bych se vážně měl jít radši učit.