Malarkey

"I suppose nothing hurts you" - "Only pain"

Barbar Conan

Když se plakát povede...

Nedávno jsem se dostal díky uživateli mArtinko5MB (děkuji :-)) k dokumentu Daft Punk Unchained, který mi odhalil pozadí nejenom světového hudebního průmyslu, ale především francouzského elektronického projektu známého pod jménem Daft Punk. To, samo o sobě, rozhodně není neznámé jméno. Pokud máte rádi hudbu a sem tam si vyposlechnete i její elektronickou odnož, projekt Daft Punk se kolem Vás musel minimálně několikrát otřít. A to nemluvím o filmových nadšencích, kteří by také měli mít přehled! Jsme přece na filmové databázi, že? :-)

Daft Punk je projekt, který vznikl na popud dvou francouzských umělců, kteří pod indie rockovou kapelou nedokázali na začátku devadesátých let uspět a kritici jejich hudbu v nějakém volšovém plátku pojmenovali konkrétně „daft punky". Na truc tak jejich nadcházející projekt pojmenovali Daft Punk a začali trošku zlobit, kdy se rozhodli prosazovat na raveové scéně, která tenkrát byla hodně syrová, ale na druhou stranu i poctivá.

Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter tak začali pomalu a jistě růst, hudebně se rozvíjet a vrcholem všeho se stalo vydání alba Discovery v roce 2001. V tu chvíli se tato dvojka začíná prosazovat i ve filmovém průmyslu. Pro album Discovery si totiž připravili výborný manga videoklip Interstella 5555, který stvořila legenda v oborou – japonský animátor Kazuhisa Takenouči. S ním ale nepřišla jen originální myšlenka manga videoklipu, ale i samotná image v podobě dvou robotů. Ten moment tedy způsobil, že Daft Punk znáte tak, jak je znáte. Tedy i kromě toho, že legendární One More Time tenkrát točilo snad každé rádio, takže bylo těžké jejich muzice nějak uniknout. Nicméně právě v tu chvíli se z těchto dvou producentů stali regulérní roboti! A vinu, pokud se tomu tak dá říkat, na tom nese další francouzský umělec – Michel Gondry, kterého určitě také budete dobře znát v rámci jeho filmů. Ten totiž přišel s unikátními robotími maskami.

Hudebně album Discovery bylo a stále je významnou událostí na hudební scéně celého světa. Můžeme dokonce říct, že tím stanovil následný vývoj francouzské elektronické scény, která z něj doteď čerpá inspiraci. Nás ale zajímá spíše ta filmová scéna. V tu chvíli je potřeba zmínit rok 2006, kdy si Daft Punk dokonce natočili film s názvem Electroma. Ten se poměrně úspěšně proháněl různými festivaly a v podstatě vyprávěl příběh dvou robotů, kteří se chtěly stát člověkem a vydaly se na takovou pouť humanizace. Následovala velká pauza, během které fanoušci dumali nad vším možným. Ten, kdo viděl film Electroma, určitě pochopí proč. Hlavní dotaz tedy zněl, zdali Daft Punk hudebně ještě někdy něco předvedou. To se naštěstí splnilo a tak po legendární akci na americkém festivalu Coachella přišlo to, co by každý správný fanoušek filmů měl tesat do kamene. Jeden z nejzajímavějších soundtracků v americkém filmovém průmyslu současnosti.

Tron: Legacy byl projekt, se kterým přišel Disney. Chtěl obnovit myšlenku osmdesátkového sci-fi Tron a tak si sehnal schopného režiséra Josepha Kosinskiho, nalákal navrátivšího Jeffa Bridgese a doplnil herecké obsazení krásnou Olivií Wilde v latexu a pohodového Garretta Hedlund. Vrcholem všeho byl pak nápad seslaný snad ze samotného nebe – o hudbu se totiž měli postarat Daft Punk. A ti se předvedli s naprostou grácií a připravili něco, co samotný neméně kvalitní film, vyvýšilo do jeho absolutoria. Připravili moderní elektronickou koláž jim typických motivů a zvuků, které se do filmu nejenom hodí, ale ještě jsou orchestrální, melodické a poslechově naprosto epické.

Co víc dodat? Daft Punk jsou legendou ve svém hudebním světě, ale sem tam si překročí hranice a rádi se podívají do světa filmů. No a pokaždé, když něco takového udělají, tak to stojí za to. To, že za jejich dosud poslední album Random Access Memories dostali Grammy, což je nejvyšší možné hudební ocenění v Americe, snad nezpůsobí to, že na tento svět zanevřou. Byla by to velká škoda.

Není to zase tak dlouho, co jsem si bědoval nad tím, že v naší zemi vzniká strašně málo historických filmů a ono bum, na světě je kousek, který se jmenuje Křižáček. Ten se dnes dotočil, hlavní roli má Karel Roden a už z této fotky vypadá víc, než luxusně. Příběh bude evidentně trošku lyrický, což ale v takovém případě není vůbec na škodu. Stačí, když bude i epický :-) Mírně jsem nicméně překvapen tím, že se natáčelo v jižní části Itálie. Naši zem vnímám více než jen vhodnou pro natáčení podobných filmů. Ale co...možná to bude mít i svoje opodstatnění a bude to vypadat opravdu dobře. Režisér Václav Kadrnka může minimálně překvapit a to u mě znamená hrozně moc! 

Letos tomu bude dlouhých 32 let, kdy se konečně dočkáme pokračování příběhu, u kterého nikdo v pokračování ještě před nedávnem ani nedoufal. V době, kdy se první Hvězdné války objevily v kinech, všem šlo hlavně o to, aby pochopili ten celkový smysl toho, proč George Lucas natočil jako první čtvrtou epizodu. To už ale stihl objasnit několikrát. Údajně hlavně proto, že to, co napsal v příběhu u první, druhé a třetí epizody, nedokázal v té době převést do takové trikové podoby, aby to vypadalo alespoň trošku dobře. Prostě a jednoduše čekal na digitál, kterého se následně také dočkal. I když, kdo tenkrát vůbec mohl tušit, že za dvacet let někdo něco takového vymyslí, že?

Osobně mám ale pocit, že digitální efekty jsou sice mocnou zbraní pro filmy, ale jejich přehršel pak akorát může způsobit umělost celého filmu. Setkal jsem se s tím třeba u druhé epizody, která snad neměla scénu, kde by nebyl digitální efekt a setkávám se s tím čím dál častěji i v nových filmech. Na tehdejší dobu sice něco nevídaného, ale v rámci zpětného pohledu po deseti letech rozhodně něco, co velice snadno dokáže z filmů odebrat jakékoliv emoce. A co je to film bez emocí?

Nicméně nemůžu říct, že bych se netěšil. Naopak, těším se...a jak. Hvězdné války jsou pro svojí epičnost geniální sérií o dvou na sebe navazujících trilogií, které zažily velice zvláštní průběh už jenom tím, jak je jejich tvůrce natočil. Nečekám, že mě VII. epizoda bude něčím šokovat, na druhou stranu doufám, že dorazí alespoň s kvalitním příběhem, který dokáže bavit po dobu celé trilogie. Aktuální skutečnost, že se bude přímo navazovat na VI. epizodu a opět se objeví legendární Han Solo se Žvejkalem, princeznou Leiou a Lukem Skywalkerem přímo nabízí, že půjde o super zábavu. Jinak bych si to pokračování vlastně ani představit nedokázal. Zároveň ale doufám, že si tvůrci odpustí přehršel digitálních efektů, ze kterých byl George tenkrát tak paf, že vymodeloval snad i hrníček na kafe a budou klást důraz hlavně na příběh, postavy a prostředí, bez kterého by to prostě nešlo.

Ano, mám radši hlavně první trilogii. Je úžasná hlavně v tom, že přišla s něčím naprosto novým a nevídaným. Kromě toho donutila diváky přemýšlet nad tím, co se ve světě Hvězdných válek stalo v průběhu první až třetí epizody. Vytvořilo to prostě neuvěřitelný kult, který v sobě zahrnul množství triků, které v té době neobsahoval žádný jiný film. Druhá trilogie také přišla s něčím naprosto novým a neokoukaným, jenže alespoň u prvního dílu jste měli pocit, že třeba zrovna Tatooine je naprosto živá, uvěřitelná planeta. S tím jsem se třeba ve druhé a třetí epizodě už nesetkal. Druhý díl považuju za nejslabší a třetí je dobrý čistě hlavně proto, že druhá část celého filmu obsahuje nejepičtější zakončení jedné ságy, jaká kdy ve filmovém světě vznikla.

Hvězdné války jsou i přesto obrovskou legendou, které nikdy nezestárnou. Nezbývá než doufat, že i nastupující trilogie bude solidním následovníkem, na který budeme mít důvod se v příštích letech těšit a očekávat ho s radostí.

Níže jeden z nejhezčích trailerů za hodně dlouhou dobu :-)

Islandská kinematografie už nějakou tu dobu zažívá obrovský boom v Evropě, ale i v Americe. Může za to nejenom fakt, že co Islanďan, to skrytý talent na umění, ale i Baltasar Kormákur, který se od herce dokázal vypracovat v jednu z nejdůležitějších postav Islandské kinematografie současnosti.

Baltasar začal nejdříve coby herec, když v roce 1990 vystudoval tamní školu v Reykjavíku. Po vystudování nastoupil do Národního divadla, kde pracoval až do roku 1997. A tam postoupil takovým krokem, že v posledních dvou letech režíroval místní divadelní hry. V roce 2000 pak udělal díru do světa filmem S milenkou mé matky. Ten se okamžitě stal obrovským celosvětovým hitem, který zažíval úspěch i na mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Deník Variety ho po tomto filmu dokonce zařadil do seznamu deseti režisérů, na které by bylo fajn se zaměřit. V té době stál po boku dalších jmen jako jsou například Christopher Nolan nebo Alejandro González Iñárritu.

Baltasar kolem roku 2000 dokonce vlastnil v Reykjavíku oblíbený bar, který vedl spolu se zpěvákem Blur. Ten na základě úspěchu filmu výše prodal, aby si založil svojí vlastní produkční společnost, pod kterou si sám natočil další skvělé čistě islandské filmy jako jsou Severní blata, Malý výlet do nebe, Svatba za bílé noci a za poslední dobu také film Hluboko. Ten se dokonce dostal i do oskarových nominací coby neanglicky mluvící film. Na Islandu tento film dokonce v prvních týdnech sklízel až padesáti procentní tržby ze všech kin.

V roce 2010 se Baltasar stihl prosadit i v Americe, kdy v místních kinech udeřil s filmem Nádech. Tento malý, nízkorozpočtový film zaujal tamní producenty, kterým Baltasar zároveň ukázal, že není žádnej malej blbec. Dva roky na to natočil evidentně dražší film Kontraband s Markem Wahlbergem v hlavní roli, který dokonce první víkend v kinech držel status nejnavštěvovanějšího filmu v Americe. Ten už mimochodem nebyl podporován jenom samotnou produkční společností Baltasara, ale tohoto filmu se stihl ujmout i velký kolos Universal Pictures. Dokonce i Dvě zbraně jsou mimochodem filmem, který se po prvním víkendu v amerických kinech dokázal udržet prvního místa v návštěvnosti. Dokonce už v tento moment se všeobecně vědělo, že Mark Wahlberg se s Baltasarem dost spřátelil.

Vrcholem všeho je podle mě skutečnost, že Baltasar natočil v roce 2015 samotný Everest. Mám pocit, že neexistuje lepší režisér, který by takový příběh dokázal kvalitněji natočit. Čistě proto, že neexistuje režiséra, který by měl výraznější vztah s přírodou, než je právě on. Islandská nátura je všeobecně známa tím, že je silně spjata s přírodou. Everest je zrovna filmem, kde příroda má hlavní slovo. Vysloveně to do sebe sedí a jak to dopadlo, to musíte zhodnotit sami.

Baltasar Kormákur je evidentně jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů současnosti. Je tak výraznou postavou, že se dokázala prosadit i v obrovském americkém kolosu, který do něj v dnešní době investuje nemalé peníze. Rozhodně větší než ty, které investoval sám do svých malých velkých filmů prostřednictvím své produkční společnosti na přelomu tisíciletí. A už to je podle mě hrozně důležité připustit. Kolik takových evropských režisérů to v současném století dokázalo?

Mimochodem moc hezké je vědět, že zrovna tento režisér má moc rád Českou republiku a jeho velkým vzorem je právě Miloš Forman, který se v Americe prosadil podobně, jako právě on. Jeho jeden z nejoblíbenějších filmů je dokonce Lid vs. Larry Flint.

"Moc se mi líbilo, když Island zastavil svět a hora, jejíž jméno nikdo neuměl vyslovit, všem zkazila dovolenou. Já se narodil na místě, kde jsou sopečné erupce běžné. Nejsme v nebezpečí, ale jsme si vědomi síly přírody. Island může být prdel světa, odkud chodí prdy, ale žaludek všichni sdílíme. Holt dokud nás nesmete tsunami nebo vulkán, nedochází nám, že jsme vydáni na milost přírodě."

Aby těch výzev za poslední dobu na ČSFD nebylo málo, přišel za mnou kolega a kamarád Enšpígl s nápadem, který se dočetl u uživatelky betinka18 a moc se mu zalíbil. No a jelikož si s radostí nechám doporučit nějaký zajímavý film, rozhodl jsem se s ním do této výzvy jít.

V podstatě se nejedná o nic složitého. Jde jen o to, abyste svému kolegovi vybrali 10 filmů, které ještě neviděl, a které by v průběhu celého příštího roku měl shlédnout. Na oplátku Vám připraví úplně to samé dle svého úhlu pohledu. 

Nic složitého, teď je jen otázka, kolik těch výzev přijde. :-) A prej aby se náhodou nestalo, že by těch výzev přišlo nějak moc, tak si člověk může vybrat. No pakliže budou doporučeny zajímavé filmy, těžko se bude rozhodovat, kterou desítku filmů si zvolit a kterou ne. No...níže zatím posílám filmy od uživatelů, od kterých jsem výzvu přijal, a kterým jsem na oplátku i to své doporučení na příští rok poslal:

Enšpígl: 

1. Zlatí uhoři - 5*
2. Hoří v Paříži
3. Mandarinky - 5*
4. Uloupená hranice - 4*
5. Utrpení mladého Boháčka - 4*
6. Vše co miluji - 4*
7. Odřiznuti - 4*
8. Harley Davidson a Marlboro Man - 3*
9. Samuraj - 4*
10. Leaving Las Vegas - 2*

Emma53:

1 .Bio Ráj
2. Cizinka
3. Kajaki - 4*
4. Poslední léto v Boyitě
5. Aufenthalt, Der - 4
6. Rozhovory s mým zahradníkem - 5*
7. V zajetí rytmu - 3*
8. Srdce je osamělý lovec - 4*
9. Nezvaný host
10. Krajkářka - 3*
Bonus : Absolutní sto

Kareen:

1. Třináctá komnata

2. Láska s vůní čokolády

3. Nechte maličkých

4. Metro Manila - 5*

5. Juan of the dead - 3*

6. Smrt člověka na Balkáně

7. Dívka ze skříně

8. Snídaňový klub - 3*

9. Bojovnice

10. Taste of fear

Bonus: Vstupte

Wipschka:

1. Amer - 2*
2. Spongebob v kalhotách: Film - 5*
3. Hardcore
4. Jáma a kyvadlo
5. Případ Kim Bok-Nam
6. Rocky Horror Picture Show
7. Strašení
8. Volání Cthulhu - 4*
9. Perfect Blue
10. Return of the Living Dead

Djkoma:

1. Poslední císař

2. Hrdina

3. Pornografický vztah

4. Smrtihlav

5. Gattaca - 4*

6. Zvrácený - 2*

7. Jakubův žebřík - 4*

8. Nebe nad Berlínem - 2*

9. Kokaku Kidotai

10. Mexická jízda - 5*

Minimie:

1. Šaráda
2. 3 Idiots
3. Humr
4. Pojistka smrti
5. Život Davida Galea
6. Thelma a Louise
7. Ztracený Valentýn
8. Kramerová vs. Kramer
9. Na sever severozápadní linkou
10. Tichá harmonie
Bonus: Láska s vůní čokolády

Když jsem byl malý, říkal jsem si, jak je 21. října roku 2015 tak strašně daleko a přitom zítra to bude přesně ten den, kdy Marty McFly otevře noviny a zjistí, že přicestoval do budoucnosti. Je to vůbec možný?

A nejúžasnější na tom všem je, že zítra Američani vstanou do práce a v novinách USA Today budou mít tuhle titulku:

To se tak stane, když Vám v zemi, ze které pocházíte, natáčí historický film Assassins Creed. A jelikož právě Malta není zase tak velká na cestování a vy jste sběratel podpisů, rozhodnete se jeden takový dopis na natáčení zkusit. Třeba Michael Fassbender změkne a nějakou pěknou fotografii podepíše. No a nebo třeba produkční společnost tohoto fanouška na natáčení přímo pozve. No není to krása? :-)

Není tomu zase tak dlouho, vlastně je to i poměrně nedávno, co se mi v poště objevila zpráva, která mě, když už nic jinýho, docela slušně nasrala.

Ta zpráva totiž zněla takto: "Třetí novinkou, která se nám tady co nevidět objeví, je "vypípávač" sprostých slov v komentářich k filmům. Pokud máš v komentáři sprosté slovo, ČSFD.cz ho "vypípá" a pošle Ti původní komentář včetně sprostého slova do interní pošty jako upozornění. Pak si sprosté slovo v daném komentáři můžeš změnit za nesprosté. Pokud si ho nezměníš, zůstane ti v komentáři "vypípané". Na výskyt sprostého slova v nově vkládaném komentáři tě ČSFD.cz taktéž upozorní, hned po jeho odeslání přes formulář. Jakékoliv boje proti vypípávači, tzn. třeba hledání různých patvarů sprostých slov, které by ČSFD.cz nerozpoznala, budeme odměňovat trvalým, doživotním, věčným a neodvratným zákazem komentování :-)"

V tu chvíli jsem začal přemýšlet, kdo za tímhle kecem vlastně stojí? Pomo? Inzerent? Nějakej distributor, kterýmu se sprostý slova na ČSFD nehodí? Nebo snad samotná moc ČSFD? Vždyť snad všem muselo bejt jasný, že jakmile tohle zveřejní všem do pošty, dost lidí tím hodně slušně nasere. Nějaká ta cenzura tu (všeobecně kolem nás) v minulosti byla a je i dnes. Tenkrát byla cenzura mluveného slova, dnes jí na plno (A VĚDOMĚ) využívá internet. A neexistuje člověk, kterýho by nesrala. V tomto případě je to umocněné ještě tím, že ČSFD stojí a vždy stála právě na názorech jednotlivých uživatelů. Díky komentářům se obrodila a právě díky ním má takovou sílu. Od toho je to databáze. Databáze, kde má právo se každý vyjadřovat tak, jak chce...samozřejmě věcně. To, že to někteří nedělají, je věc jejich a na ty by měla databáze dohlížet. Proč bych se ale měl omezovat v momentě, kdy bych měl chuť po shlédnutí filmu říct, že je to regulérní sračka? Když je, tak holt je, no ne? Nenapadá mě třeba zrovna v daném momentě nic jiného, co by přesněji vyjádřilo pocity, které jsem po filmu měl. Ale omezovat v tomhle případě lidi, konkrétně fanoušky filmů...a ještě jim vyhrožovat?

Nasralo mě v životě hodně věcí. Ale tady mě nasralo hlavně to, že mi ČSFD vědomě vyhrožuje. Že když nebudu psát podle jejich pravidel, tak mě na to upozorní a když je budu ignorovat, tak mi ještě k tomu udělí ban. Nezlobte se na mě, ale já jsem ve všech komentářích psal tak, jak mi to dávalo smysl a jak mi zobák narost. Nikdy jsem nebyl sprostej natolik, abych si nestál za tím, že si to danej film zaslouží. Vždy to ale bylo věcně a k filmu. A víte co mi na tom přijde úplně nejhorší? Že tahle informace přišla v rámci ČSFD pošty, kterou si třeba Pomo sám nepíše, nevím, ale sám se za ní musí postavit. A jak se za ní má postavit, když sám ve svém komentáři občas užije nějaký tý sračky nebo hovno? Tohle o něčem svědčí a mě by opravdu hodně zajímalo to, proč tohle na ČSFD někoho napadlo. Na filmy mě baví koukat, komentáře píšu moc rád. Čistě hlavně proto, že mě psát baví. Také jsem si na ČSFD našel plno lidí, se kterými filmy rád rozebírám, což byl patrně účel. Jenže tím, co vzniklo, okamžitě způsobilo to, že v mém okolí lidé začali mluvit o konečném odchodu z databáze. Přece si nenechají někým ani něčím vyhrožovat? Já se jim vůbec nedivím. Po tom všem, co jsem se zatím dočetl, mám skoro až strach, že to Pomovi je úplně jedno a má ten pocit, že tyhle uživatele zamění za hromadu dalších, kteří přijdou po nich. Pokud to ale opravdu tak je, tak kde to jsme? Opravdu jsme ještě na databázi, která údajně byla vždy věnována především fanouškům a nebo jsme na internetové stránce, která někomu přerostla přes hlavu tak obrovskou informační hodnotou, že to neunesl?

Rád bych znal názor i dalších, kteří k tomu mají co říct. Osobně mi tady z toho všeho zatím je spíš hodně smutno a co bude dál? Nad tím ani nechci přemýšlet...

Dodatek: Vše nakonec vyřešeno kompromisem 30. září na diskuzi Nová ČSFD, kde se vyjádřil sám POMO. 

"Lidičky, ke kauze vypípávání vylgarizmů: Já bych jen rád, aby se učitelé na školách nezdráhali doporučovat ČSFD.cz svým žákům. Co víc si můžeme po čtrnácti letech existence tohoto webu přát? Zdejší komentování filmů sebou nese jistou společenskou odpovědnost. My, co zde filmy komentujeme, představujeme sotva desetinu všech návštěvníků. A mezi tou drtivou většinou pasivních návštěvniků jsou i děti a jejich rodiče...

Co byste řekli na tuto kompromisní variantu?

Vulgarizmy - a týká se to pouze tvrdších vulgarizmů (občasné, vtipně použité "hovno" nebo "zaprcání" za vulgarizmus nepovažujeme) - zakryjeme hvězdičkama, a po najetí myší na komentář se zobrazí info o možnosti odkrytí všech vulgarizmů aktivací "odkrývače", umístěného v Nastaveních/Zobrazeních."

Věřili byste tomu, že v Australském Melbourne aktuálně probíhá festival Českého a Slovenského filmu? Mě by to třeba za boha nenapadlo a to jsem si přitom pokaždé říkal, jestli naše filmy někdo ve světě sleduje. A ono opravdu jo...Tenhle festival totiž nabídl filmy jako jsou Kobry a užovky, Fair Play, Tři bratři nebo 38. Samozřejmě teda nesmím opomenout ani filmy Karla Zemana, které mají snad v oblibě po celém světě, protože do pražského muzea přijel i Spielberg nebo Cate Blanchett. No ale aby to nebylo málo, tak tenhle festival, co tam aktuálně probíhá, slaví již třetí ročník a zároveň je podporován australským importérem Škodovky. To už je docela solidní podpora, ne? 

Jo a kdybyste si třeba říkali, jak moc navštěvovaný tento festival byl, tak věřte, že na něj přišlo opravdu hodně lidí a nebyli to jenom Češi a Slováci, co si našli v Austrálii nový život. Jedná se i o místní, kteří mají z našich filmů, ale i filmů našich bratia, vyslovenou radost. 

A to je dobré slyšet, no ne?

Více info se jinak dozvíte v audio reportáži zde: http://www.sbs.com.au/yourlanguage/slovak/sk/content/reportaz-z-otvorenia-3-rocnika-casffa?language=sk

Více zde: http://www.casffa.com.au/

Po přečtení další z řady historických fiktivních knih od pana Vlastimila Vondrušky, kde hlavní roli má Oldřich z Chlumu a jeho panoš Ota, mě donutilo zapřemýšlet nad tím, co je v naší kinematografii tak špatně, že u nás nevznikají kvalitní filmy z podobného období jak na běžícím páse v porovnání s minulostí.

To mě donutilo si české historické filmy tady na ČSFD od roku 2004 do dnes vysortovat, abych zjistil, že jediný opravdu zajímavý film z tohoto období je Jménem krále, který je ještě na základě scénáře od pana Vondrušky a ještě měl, co dělat, aby se vůbec dotočil. A to se přitom dokonce mělo na začátku jednat o několikadílný seriál.

Zajímalo by mě, jak je možné, že spisovatel, jako je pan Vondruška, dokáže být se svými knihami tak úspěšný a oblíbený a v rámci filmů je vůbec problém najít někoho, kdo by dal peníze na podobně laděný film. Vždyť co víc by naše země mohla chtít? Nádherné kulisy máme snad v každém městě, ale i vesnici po celé republice. Stačí vzít kolo a jet se podívat na okolí Vašeho rodného města. Já třeba tenkrát vyrazil směr Lysá, abych zjistil, že Byšičky jsou neuvěřitelně zajímavou vesničkou, ze které středověk vysloveně sálá. Tudíž kulisy by problém v žádném případě být neměl. Stejně tak nevnímám problém i akční scény, boje a s tím spojené rytířské souboje. Pro oblíbenost v naší republice existuje celá řada rytířských sborů, kteří, ať už ze zábavy nebo z obživy, baví každé léto mnohé z nás svými rytířskými souboji. Takže ani v kvalitě a přesnosti oblečení, výstroje nebo zbraní bych v případě naší země problém neviděl. No a nehledě na to, že v rámci herců by se tu taky dalo vybírat z opravdu obstojného množství herců, kteří na středověk nejenom vypadají, ale ještě se do něj vysloveně hodí. Vždyť třeba výběr herců právě pro film Jménem krále nemohl být lepší. Oldřich z Chlumu v podobě Karla Rodena byl přesný, stejně tak i Jan Kanyza se perfektně hodil pro roli Přemysla II. Otakara. Tak kde je sakra problém?

Jak je jenom možné, že v současnosti nám tu čeští producenti nabízejí jeden film za druhým na základě příběhů z druhé světové války a středověk jde úplně mimo? Jak to, že je problém zde natočit pořádně alespoň jeden film a neslevovat z něj něco, co slevovat ani není potřeba, protože všechno podstatné v naší zemi je?

Nevím v čem je problém a bohužel tomu ani nerozumím. Nehledě na to, že mě to neuvěřitelně mrzí. Pak se stane třeba to, že tu v koprodukci vznikne příběh, jako je Kněžna Libuše a je mi z něj na blití ještě dřív, než se na něj podívám, protože už jenom samotné obrázky mluví vysloveně za vše.

Přál bych si, aby se v české kinematografii jednou stalo to, že by pro ní i český středověk byl zajímavý. Věřím, že se správným marketingem by kvalitní historický film dokázal nadchnout mnohé. Když může být oblíbený knižně, tak proč by nemohl i filmově?

Nemůžu se zbavit dojmu, ale mám pocit, že český film poslední dobou skrývá celou řadu obrovských režisérských talentů. Mezi nimi i Jan Pachl, který si připravil pořádnou filmovou porci s názvem Gangster Ka a já doufám, že ji v kině už brzo slupnu jak malinu a budu se těšit na přídavek v podobě pokračování Gangster Ka: Afričan. 

Jaké mám očekávání? Obrovská!

Tak nějak mám pocit, že dlouho jsem tu neměl nějakou písničku, která by mě za poslední dobu vysloveně poznamenala. Takže jsem se to rozhodl změnit a přijít zase s hudební troškou do mlejna. No a tentokrát to bude kousek, který s filmy nebude mít společného prakticky nic. Snad jenom to, že originální verze skladby In This Shirt se objevila v pár filmech, které mě ale k tomu napsat tento příspěvek vůbec nedokopaly.

The Irrepressibles je umělecky založená britská kapelka, která skládá hodně zvláštní a originální muziku s výraznou příměsí orchestry. Právě skladba In This Shirt se objevila například ve filmech Tengo ganas de ti, A Long Way Down a objeví se i v novém velice zajímavém britském filmu Brooklyn, na který se nesmírně těším.

To nicméně není nic proti tomu, co s tímto kouskem před třemi lety provedla norská legendární dvojka Röyksopp. Tolik emocí, tolik pocitů a tolik neuvěřitelně chytlavých elektronických prvků v takřka jedenácti minutách? Podle mě i těch jedenáct je málo. Tohle by se dalo poslouchat neomezeně času a nikdy by se to neomrzelo. Nádherný kousek hudby, ve které je velký kus lásky, emocí a radosti ze života. 

I am lost in a rainbow
Now our rainbow is gone
Overcast by your shadow
As our worlds move on

Pakliže je nějaká mise nemožná, zavolejte Ethana Hunta. Rázem zjistíte, že nic není nemožné a pokud v klidu a míru setrváte, budete dozajista odměněni zážitkem, na který jen tak nezapomenete. Nová, již pátá, Mission Impossible, je přesně v tomto duchu.

Po shlédnutí tohoto dílu si tak nějak ani nemůžu vybavit, že bych se někdy cítil jinak. Od prvního dílu jsem se setkal se špionem, který uměl zadržet dech na neomezeně času, vycházela mu jakákoliv honička s auty a skály také padaly jen tak, jak se jemu hodilo. Nehledě na to, že všechno ostatní mu neustále vycházelo, až se o něm začalo tradovat tolik legend, že na pětisetstranný rukopis tlustší než samotná nejprodávanější kniha na světě – Bible, by na něj nestačila. To je Ethan Hunt. Postava, kterou Tom Cruise před dávnými lety oživil. A přesně tahle postava se v našich kinech opět hlásí o slovo s tentokrát již pátým dílem. Dílem, na který jsme čekali srovnatelně dlouho, jako na druhý díl. Tedy čtyři roky, což je v porovnání s ostatními filmy nejkratší doba.

Letošní mise je opět nemožná až nereálná. Opět je ale plná naprosto dokonalé akce, kterou Tom Cruise všechnu zvládá natočit sám, aniž by se dohodl s nějakým kaskadérem. K tomu se nedá říct nic jiného, než že všechna čest. Nehledě na to, že Tom jakožto i producent má opět štěstí na režiséra, když si zvolil režiséra, se kterým již před třemi lety natočil film Jack Reacher: Poslední výstřel. Christopher McQuarrie je prostě talent a akci dokáže natočit tak, jako v dnešní době málokdo. Čistě, realisticky, s minimem digitálních efektů, což ocení prakticky každý nadšenec do akčních filmů. Věřím, že scény z vídeňského divadla nebo v marocké elektrárně jednou dostanou status legendárních. Nejenom, že nedýcháte, dokonce ani nedutáte a doufáte v to, že nikdo jiný Vám do zorného úhlu Vašich očí, směřujících k obrazovce nebo plátnu, také nedorazí. Jakmile by se totiž tak stalo, celé to napětí, napnuté jak špagát, by se vysypalo do vzduchoprázdna a Vy byste vybuchli v pršiplášť nevyřčených emocí. Akce je prostě priorita tohoto filmu a jako s takovým je třeba také počítat. Škoda jen jednoho malého zádrhelu na kráse, který je v příběhu...

Příběh podle mě nikdy nebyl silnou stránkou této série. Sice Tom Cruise dokázal dát do kupy naprosto úžasnou partu v podobě herců jako jsou Simon Pegg, Jeremy Renner a Ving Rhames, jenže jakmile chybí pořádnější příběh, nic víc s tím bohužel nenaděláte. Každopádně pokud máte sérii Mission Impossible rádi, budete i z tohoto filmu nadšeni. Pokud máte ve filmech rádi akční scény, tak počítejte s tím, že lepší v letošním roce asi už neuvidíte. Nicméně se zkuste oprostit od faktu, že byste se dočkali i smysluplného příběhu. Ethan Hunt je špion jak se patří. Přijde, šokuje a zase odejde. Jediné, co po něm zůstane, jsou filmové zážitky, na které jen tak nezapomenete. A i to se v rámci kinematografie počítá. No ne?

Zrovna jsem se vrátil z parádního filmu Pixely a chytil jsem nostalgickou. Sice jsem osmdesátky (až na pár měsíců v kolíbce) nezažil, ale myslím si, že devadesátky mě také dost ovlivnily. Něco si z nich v zátiší níže určitě najdu, stejně jako jsem si našel i v samotném filmu.

Tak nějak jsem přemýšlel nad tím, zdali existuje nějaké jiné, větší, filmové přátelství než to mezi Budem Spencerem a Terencem Hillem. O úroveň pozvednuté ještě z toho důvodu, že z přátelství filmového nakonec vzniklo přátelství opravdové. Právě pro to přátelství jsem je totiž měl tak strašně rád od dětství a mám je tak moc rád i v dnešní době.

Vždyť právě jejich společné filmy jsou filmy, které nestárnou a podle mě nikdy ani stárnout nebudou. Kousky jako Jdi na to, Dvojníci, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Kdo najde přítele, najde poklad, Mé jméno je nikdo, Bůh odpouští, já ne! nebo Pravá a levá ruka ďábla jsou tak neuvěřitelně pozitivní filmy, že dokáží zvednout náladu snad každému, kdo se jim alespoň trochu otevře. A to v dnešní době není úplně málo.

Bud Spencer dokonce o tomto přátelství zrovna nedávno vyprávěl na jeho asi nejaktivnějších webovkách, kde se zaměřil na to první opravdové setkání, se kterým to nebylo úplně tak jednoduché, jak to na první pohled, v rámci setkání dvou lidí, vypadá. Ono by se třeba mohlo říct jednoduše to, že první setkání bylo ve filmu Bůh odpouští, já ne!, jenže to by to nebylo zase tak úplně zajímavý.

Celý ten příběh začíná o pár let dřív, kdy Bud spolupracuje se svým strejdou, který v 50. a 60. letech byl jedním z nejaktivnějších producentů v Itálii vůbec. Spolupracovali s legendární italskou společností Cinecittá, která tenkrát sponzorovala snad skoro všechno a Terence jako mladý hrál v plno jejich filmech. Prvně se spolu Bud s Terencem mohli setkat například ve filmu Hannibal. Kde už v roce 1959 hráli oba a vůbec o tom vlastně nevěděli, protože se míjeli v natáčecích dnech. A jelikož oba pocházeli z Říma, možností na setkání mohlo být požehnaně i v plaveckém bazéně. Bud byl totiž velký plavec a dokonce i člen olympijského týmu. Terence byl také nadšenec do plavání, ale spíše amatérského ražení, takže se často chodil učit od plavců profesionálů. Co čert nechtěl, nikdy se zde spolu nesetkali.

Velké setkání přichází až v roce 1967 s filmem Bůh odpouští, já ne!, kde se Bud a Terence setkávají poprvé. A to chybělo málo a k setkání by opět vůbec nedošlo. Herec, co měl hrát původně postav, které se následně ujal Terence, si totiž den před natáčením zlomil nohu. Bud se tedy připravoval, pročítal si scénář a vůbec nebyl pohoršen tím, že nějaký herec z hlavní role si zlomil nohu. Vlastně se na to natáčení zřejmě ani moc netěšil, protože se údajně jednalo o silně arogantního člověka, takže Terence v tu chvíli mohl Buda minimálně překvapit. A tak se také stalo. Přišel, pozdravil a okamžitě si spolu pár scén prošli. Člověk, kterého Buda překvapil svojí galantností, slušností, přátelstvím, přirozenou inteligencí a nadšením pro stejný sport. V tu chvíli přeskočila obrovská jiskra přátelství. Bud byl ihned po onom prvním přátelství dost překvapený. Sešli se totiž dva lidé, kteří toho mezi sebou měli tak mnoho společného, jak nikdo jiný dosud v jejich okolí. Zrodilo se opravdové přátelství...

A to se udrželo i v momentě, kdy oba pochopili, že každý má přístup k herectví trošku jiný. Terence se vždy poctivě a v poklidu na každou roli, popř. scénu, připravoval dlouho do noci, zatímco Bud den před natáčením spíše jedl. O to více improvizoval. Nikdy ale nedošlo k roztržce. Oba se vzájemně hluboce respektovali a pokaždé se nějakým způsobem dohodli.

Ihned první jejich společný film ale nevytvořil pouto, které by je donutilo točit další a další společné filmy. S tím přišel až Enzo Barboni v roce 1970, kdy se připravoval film Pravá a levá ruka ďábla, který se do dějin kinematografie zapsal coby první spaghetti western na světě. Western, který šel proti klasickým trendům tohoto žánru. Vážnost stranou, mrtvol pomálu. Vše zaměněné za legraci, mlátičky a dobráckou dvojku. Námět, kterému nikdo nevěřil a přitom se v té době stihl stát nejúspěšnějším italským filmem na světě. La Dolce Vita skončil až na druhém místě!

Pozitivno z filmu samozřejmě vycházelo i během natáčení, kde když byla jakákoliv možnost, Bud a Terence se někde cpali všelijakým jídlem a nebo hráli fotbal. Po natáčení pak okamžitě přišli další nabídky na jejich společné hraní, které z jejich strany nebylo možné odmítnout. Dva machři mezi nebem a peklem třeba natočili za opravdu mrzký peníz čistě a jen proto, že je společné hraní bavilo. A nejen je, ale i jejich rostoucí fanouškovskou základnu. Po několika filmech si pak zkusili každý zahrát sám pár filmů, čímž si dokázali, že i sami se dokáží uchytit. Jejich společné filmy ale i tak zůstali nezapomenutelnými a stejně tak věřím, že tomu bude i do budoucna u příštích generací. Takovou lidskou pohodu z jejich filmů v současné kinematografii totiž jen tak nenajdete. A pokud ano, tak ve výjimečných případech jednoho filmů, ale ne takové série, jako oni dokázali natočit.

Jeden z Murphyho zákonů říká, že cokoliv se může zkazit, tak se prostě zkazí. Představte si, když tento zákon otočíte. Tedy, představte si vše, co se může povést a ono se to opravdu povede. To je Bud Spencer, Terence Hill a jejich kamarádství...

Než jsem se vydal do Karlových Varů na první setkání s filmovým festivalem, věděl jsem, že v hlavní soutěži budou bojovat dva české filmy. Podle mě všeobecně už docela známé a dobře přijímané Kobry a užovky a zajímavé překvapení v podobě Domácí péče. O to s větším překvapením, že v tomto filmu ztvárnila hlavní roli Alena Mihulová, která jak kdyby touto rolí vstala z popela jako bájný pták fénix a ukázala nám, co dobrého v sobě stále skrývá.

Alena Mihulová není neznámé jméno. Legendární Sestřičky pro ní byly jak vstupenkou do filmového světa, tak zároveň cestou za jejím životním osudem v podobě Karla Kachyni. To, co následovalo potom, bych asi nechal stranou, protože to beztak skoro každý, skrz nekonečný tlaky agresivního bulváru, určitě zná a kdo nezná, tak si to rozhodně dokáže představit. Tedy jen v tom případě, že ho život ošlehal stejně tak, jako právě paní Mihulovou.

Vrátil bych se ale zpátky k filmu samotnému. Ještě, než jsem ho viděl, měl jsem tu čest na promenádě v Karlových Varech paní Mihulovou spolu s Bolkem Polívkou potkat. Stánek RWE, který film i sponzoroval, připravil poměrně hezké povídání s oběma herci o tom, jak se jim společně hrálo, ale i o tom, jak tento film vlastně vznikl. Dnes už to jsou poměrně známá fakta. Například to, že režisér Slávek Horák se inspiroval příběhem jeho rodičů. Co se mi ale opravdu líbilo, tak především skutečnost, jak se paní Mihulová spolu s Bolkem jevila. Prakticky úplně normálně a naprosto v pohodě. To musí potěšit snad každého filmového fanouška v konfrontaci s filmovým světem, no ne?

Ono setkání s jakýmkoliv hercem je velice zvláštní. Tedy alespoň pro mě. Určitě to nechci odbýt jen tak něčím a tak si většinou nějakou řeč připravím. Když jsem s paní Mihulovou chvíli mluvil a přál ji hodně štěstí do budoucna a děkoval jí za film, který jsem vlastně ještě v tom momentu ani neviděl, nečekal jsem její úžasně skromnou odezvu, jaká pak ve skutečnosti přišla, a na kterou pravděpodobně nikdy nezapomenu. Doufám, že jsem tím paní Mihulové udělal alespoň trošku radost. :-)

Na film jsem pak následně šel a musím říct, že to opravdu stálo za to. Domácí péče je nádherným příběhem ze života, který jak kdyby z oka vypadl jakýmkoliv jiným životním příběhům každého z nás. Jen s tím rozdílem, že ho neprožíváme my, ale někdo úplně jiný. Ten film ale dokáže tak neuvěřitelně vtáhnout, že po hodině a půl už víte, že návštěva v kině opravdu stála za to. Nádherná a přesto upřímná kombinace životního příběhu s lehkými vtipnými momenty, které s tím životem tak nádherně splývají, že Vám za žádných okolností nemůžou být cizí. A k tomu všemu bonbónek v podobě právě paní Mihulové, která předvedla tak krásný lidský výkon, že na něj rád ještě dlouho budu vzpomínat.

Děkuji Vám, paní Mihulová. Děkuji za krásné, ale krátké setkání v Karlových Varech. Díky za úžasnou roli v neméně úžasném filmu. Spolu s Bolkem Polívkou, režisérem Slávkem Horákem a dalšími, co se na tomto filmu podíleli, jste vypálili rybník všem, co tvrdí, že Český film není zajímavý. Je...stačí se jen trošku zajímat a nebýt filmový ignorant. Filmové, ale i životní zážitky pak k nám do naší duše přijdou sami...

Nečekal jsem vůbec nic. Možná i proto, že jsem si toho o filmu před jeho shlédnutí moc nečetl. Výsledek? Absolutní nadšení. To je Bez kormidla. Hrozně zajímavý příběh spojený s překrásnou muzikou, která vysloveně nemá chybu. Záměrně jako ukázku dávám písničku, která Vám nic moc zásadního z filmu neřekne (kromě představení poctivého režisérského řemesla, protože se jedná o scénu z filmu). Počítejte ale s tím, že závěr filmu je jedna velká emotivní bomba. William H. Macy svým debutem nesmírně překvapil. Muzikou se toho dá říct mnoho, ale tento film přešel hranici. 

Už několik let na zpět jsem neustále hltal jednu informaci o filmovém festivalu v Karlových Varech za druhou. Letos jsem si pak řekl, že kdy jindy bych měl poprvé navštívit toto lázeňské město, než na jeho 50. ročník. A tak se také stalo a já na festival s přítelkyní vyrazil. Nečekal jsem ale, že mě tato čtyřdenní návštěva v Karlových Varech tak pohltí. Byl to totiž jeden z nejkrásnějších zážitků, co fanoušek filmu může za život potkat. A mám takový pocit, že jakmile někdo takový tento festival navštíví poprvé, zaručeně o něm bude snít každým dalším rokem. Tedy dokud se na něj opět nevypraví...

Otázkou bylo, jak celý tento čtyřdenní výlet pojmout. Prvně jsem si říkal, že tři filmy na den jsou tak akorát, čímž se nabízel samotný třídenní pas. Když jsem ale začal plánovat, uvědomil jsem si, že bych docela rád viděl i samotné město, popř. hrad Loket, který odtamtud není úplně daleko a tak jsme za tři festivalové dny dali pět filmů + Pretty Woman v letním kině. Příští rok bych to každopádně rozšířil na ty tři na den, které jsou podle mě tak nějak akorát. Ono totiž, když se zrovna nic nepromítá, tak se zaručeně někde něco děje. A letos to bylo super v tom, že se toho dělo docela dost. Od pátečního příjezdu Richarda Gereho na červený koberec nebo večerního koncertu kapely Lucie přes sobotní a nedělní přednášky na téma film od těch nejpovolanějších ze světa filmů. A za tyto zážitky musím poděkovat především stánku České Televize a RWE. Ti dva mě na české filmy po zbytek roku dokázaly nalákat tak, jako nikdo jiný předtím.

Mimochodem, koukali byste, jaká atmosféra během Lucie byla. Stál jsem po pravé straně proti pódiu na betonové vyvýšenině pod obrazovkou, kde za mnou už nebylo prakticky nic. Jen řeka. No a jelikož množství lidí na Lucii razantně rostlo každou další minutou a koridor pod námi to prakticky nezvládal, musel zákonitě vzniknout další. Za mnou, kde ještě kus betonu a nějaká ta tráva byla, než se člověk svalil do Teplé. A to byste se divili, kolik lidí tam během koncertu zahučelo. Já postávat na druhé straně řeky, tak se asi potrhám smíchy...Mimochodem i tento moment vypovídá o tom, kolik lidí na tomto festivalu bylo. Prý nejvíc, co si místní pamatují...

Jinak co se týče filmů, nemůžu říct nic jiného, než že právě to je obrovským balzámem na duši. Vidět filmy z různých zemí , kde u každého předpokládáte to, co Vás předchozí filmy z dané země naučili, je něco naprosto úžasného. Během tří dnů jsme navštívili velký sál Hotelu Pupp, Kino Čas a velký sál hotelu Thermal. Jestli se nepletu, tak právě ten je asi největším sálem v republice, kde se promítají filmy. Nebo ne? Cirka 1300 míst mi přijde dost na status největšího filmového sálu v republice. Každopádně na to, jak se kvalita filmů rozjela prvními filmy Partyzán, O patro níž a pak především Mediterranea (včetně velice zajímavé debaty se samotným režisérem po skončení filmu na dnešní poměrně aktuální téma utečenců), tak jsem byl poměrně dost zklamán filmy, které jsem viděl ve velkém sálu hotelu Thermal a zároveň se jednalo o filmy z hlavní soutěže – Heil a Babai. Měl jsem takový ten osobní pocit, že právě filmy v rámci této soutěže budou ty top, ale je dost možné, že jsem jen chytil ty slabší.

Mluvit by se o tomto výletě, s člověkem stejně nadšeným do filmů, dalo do nekonečna. Festival v Karlových Varech mě opravdu vysloveně nadchnul. Kde jinde totiž můžete mít možnost hodit řeč s Bolkem Polívkou nebo s paní Mihulovou na téma jejich nejnovějšího společného filmu Domácí péče a zároveň si jít vyslechnout zajímavou přednášku na téma Gangster Ka, na který se snad už ani víc těšit nemůžu. Kde jinde můžete potkat Karla Rodena nebo Miroslava Donutila a sledovat, jak si užívají poslech Lucie. Kde jinde můžete být s dalšími takřka sedmi tisíci lidmi v letním kině, které jako kdyby z oka vypadlo tomu Vašemu z Vašeho města. Jen s tím rozdílem, že tento promítne jeden legendární film v originálním znění a jedna z postav se přijde na Vás podívat přímo na plac. Kde jinde ve vzduchu můžete cítit stejné nadšení pro film, jaké sdílíte Vy a ještě se o něj podělit s kýmkoliv, kdo s Vámi bude čekat ve frontě na lístky nebo v křesle v kino sále. Festival v Karlových Varech je jedinečná událost a já už se teď nemůžu dočkat příštího roku...