dan4815

Proč miluji Ztraceno v překladu?
Láska je po strachu nejsilnějším pocitem. Ačkoliv pocit strachu tu byl z evolučního hlediska jako první, tak láska, láska je nejkrásnější pocit, který člověka může potkat… přirozeně, člověk po první aplikaci zanzibarského kokainu bude mluvit jinak. Láska je něco, co není samozřejmostí a je to jeden z mála pocitů, který nám může chybět a jeho nedostatek je toxický pro naši mysl i tělo. Romantické filmy jsou zdrojem instantních pocitů… povětšinou. Pak je tu ale Ztraceno v překladu, které není o rychlopocitech na počkání, člověk se nad tím vším musí zamyslet, a možná i prožít. Film však dovoluje divákovi stále prožívat jisté emoce stále dokola.

K filmu mě poprvé přivedla hudba, aniž bych věděl, o čem film je, pustil jsem se do něj. Bylo to v době, kdy jsem byl těsně před vzniknutím komplikovaného vztahu na dálku… a pak jsem jej viděl milionkrát po rozchodu. Je zajímavé sledovat, jak jsem na film pohlížel před vztahem a pak po něm. Viděl jsem ve filmu jisté přirovnání k mému životu – poprvé jsem si zamiloval Prahu, neb slečna pocházela a žila v našem hlavním městě. Byl to však pro mě velmi cizí svět, protože pocházím z Olomouce. Když jsem se ulicemi velikého města procházel sám, cítil jsem se ztracen a čekal jsem na ní, aby mě vysvobodila ze spárů rušného města, které jsem před tím neměl moc v lásce.

Ztraceno v překladu sice odcizenost města a kultury spojilo dva lidi dohromady, ale některé těžkosti byly stejné. Dálka, některé závazky v místě bydliště, komplikovanost. Dokázal jsem o to lépe pochopit, jak těžké pro hlavní hrdiny byl konec, jejich rozloučení, neboť si rozuměli, ale opravdu to nešlo dát dohromady. Vnímal jsem a docela se i stylizoval do role Boba. Bob, postava uzavřená a samotářská, docela rezignoval na svůj život. Jezdil všude možně, a jeho jediným „domácím pocitem“ byl alkohol a samota, kterou tak cítil i se svou manželkou. Jeho vztah s ní byl stereotypní, ale když potkal Charlotte, uvědomí si, že by to chtěl změnit. Ale nedokáže to, nejde to, systém je tak zaběhnutý, on však stále doufá.

Po rozpadu vztahu jsem na film začal koukat z jiného úhlu, začal jsem zkoumat děj jako takový. Už jsem nezkoumal spojitosti s mým životem, ale začal jsem vnímat drobné detaily i celek. Bavila mě hra s emocemi. Začal jsem vnímat to krásné, neboť byl přede mnou vztah nový. Vnímal jsem, že pro Boba je to zajímavá zkušenost. Jeho postava ve filmu s příchodem protějšku ožila. Byl vtipný, na což jeho žena pod náporem starostí už zapomněla. Dokázal to prodat a velmi rád humor používal, protože to v něm vyvolávalo vzpomínky na začátky s jeho ženou. Zároveň však ho to bavilo, navíc tu byl někdo, kdo to dokázal ocenit. Začal si více věřit, nicméně stále zůstal uzavřený. Uzavřenost postavy je velmi těžké divákovi vylíčit tak, aby to vypadalo přirozeně. Ze Ztraceno z překladu těžkost jeho povahy přirozeně vyzařuje. Netřeba slov, stačí sledovat jeho chování, jeho výrazy. Pro mě osobně Bill Murray i Scarlett zde zahráli své životní role.

Romantické filmy nemám rád, neboť jsou plné umělých emocí, často tlačí na diváka, aby něco cítil. Ztraceno v překladu není prvoplánově romantickým filmem. Je to výjevem skrytých nejednoznačných emocí, které každý divák pochopí po svém. Každý z nás si může do jisté míry doplnit to, co Bob cítil. Jedno je jisté, oběma jejich dočasné soužití v Tokiu velmi pomohlo. Film nabízí jemné pocity, nabízí pohled na krásné sbližování dvou lidí, kteří skončí u oboustranné platonické lásky. Film končí, ale vlastně i nekončí dobře. Oba se vrací do svých starých životů, kde oba mají jenom zlomek energie něco změnit, ale jejich krátké setkání bylo něčím tak silným, že na sebe již nikdy nezapomenou.

Film také miluji pro jeho nepopsatelnou atmosféru. Život v největším městě na světě je ohromně rušný, proměnlivý a vývoj města je neuvěřitelně rychlý. Film na zlomek času pozastaví šílené tempo města a přináší nám pomalé sbližování dvou lidí, kteří tomuto městu pomalu začínají věřit. Tokio roku 2003 bylo tak zvláštně jiné, mělo své veliké kouzlo, které dnes bude dozajista jiné.

Proč se lidé dívají na reality show

Je krásný podzimní večer, za okny se pohupují ve větru stromy, auta jsou skryta pod vrstvou pestrobarevného listí a váš domov zalívají poslední paprsky v jemných tónech červené. Blíží se chvíle, kdy polovina národa usedne k televizním novinám. Dobrovolně se trýzní negativní vlnou depresivních zpráv. Naší národní specialitou je také očekávání na vyvrcholení dne, a to jest program po osmé hodině. My mnozí této české úchylce nemůžeme uvěřiti, ale je tomu tak.

Součástí této české zvyklosti jsou reality show. Ostatně, jde vidět, že naše produkce dost často sahá pro vlastní řešení, a místo přebírání rovnou točí své pořady. Aby toho nebylo málo, nejenom televize, ale další média začnou masivní útok na nemyslící bytosti. Jsou toho plné bulvární plátky, plné weby, plné sociální sítě. To má Čech rád. Je těžké nepodlehnouti agresivně psaným titulkům, které vytvářejí z nesmyslů veliké „sociologické“ ka(u)zy. Dříve tomu vévodila Výměna manželek.  

Přitom, my pamětníci si vzpomínáme na doby, kdy tato show byla opravdu o tom ukázání, jaké rozdíly panují v českých domácnostech. Občas se tam objevila i rodina z vyšších sociálních vrstev, která měla co ukázat. Ale mnozí z nás také tyto nekonfliktní díly nemuseli. Možná to bylo ku škodě, neboť dnes se snaží produkce o naprostou dehonestaci účastníků. Má kamarádka se před mnoha lety objevila po boku svých rodičů ve Výměně manželek. Tento díl je nezapomenutelný, a pamětníci si ho jistě pamatují. Pověděla mi, že produkce je k ničemu nenutila, ale už od rána společně s členy rodiny vymýšleli, co budou dělat. Konkrétně s mou kamarádkou vymýšleli, jak nějak vtipně a záživně dostat otce z postele.

Bylo toho více, má hlava už mnohé zapomněla. Je z toho cítit ale jistý posun od počátku show, kde vše plynulo přirozeně a často nudně. Stereotyp zavanul do každé rodiny, která byla usazena okolo televizního přístroje. Naprosto chápu ten dramaturgický posun mnohem dál. Ale kam dál? Řekl bych, že pomalu za hranice. A to Češi ze všeho nejvíce milují. Drama a posranost života u někoho jiného.

Nahlédl jsem psychologickým pohledem na tuto problematiku. Tázal jsem členy několika sociálních bublin. Bohužel musím konstatovat, že ty nízké vrstvy plné hlupáků často reagovaly, že je až patologicky vzrušuje lidské neštěstí, netýká-li se to jich samých. Dobře, to jsem očekával, již dříve jsem podezření, že sociální postavení koreluje s emoční a celkovou inteligencí. A také jsem měl pravdu. Lépe postavení lidé tyto show vůbec nesledovali, často ani netušili, že existují. Nechci tím samozřejmě říkat, že vy, jenž se ukájíte pohledem na reality show stejně jako já, jste divní a hloupí. Já jsem svědkem, že tomu tak není. Ale je zcela jasná spojitost.

Proč tomu tak je? Jistě hledejme problémy v nás samých. Prvně je potřeba si říci, že koncept mnohých reality show není vůbec špatný. Třeba „Svatby na první pohled“ nabízí docela zajímavou podívanou do nově vznikajících vztahů, které vznikají díky vědě. Osobně si myslím, že si každý dokáže z takové show něco vzít. Já sleduji, jak páry bojují, jak se snaží překonat tu psychologickou nekompatibilitu. Věřím, že jiní si z toho vezmou něco z oblasti emocí.

Proč jsou ale Češi tak závislí na reality show? Snad ve všech případech to bude nějaké komparace. I já jsem se někdy přistihl, jak hodnotím druhé lidi a říkám si, že jsem na tom mnohem lépe. A to je velmi špatné chování. Ne z hlediska morálky, na tu osobně seru, ale z hlediska psychického rozpoložení. Když přistoupíme v reality show na porovnávání, tak je to negativní krok. Člověk si neřekne důvody, proč je jeho život lepší, ale řekne si to negativní „ještě to se mnou mohlo být horší“. A to Češi velmi rádi dělají. Rádi sledují někoho, kdo si posral život, nebo v něm neumí chodit.

Takže den co den se klasický televizní divák jde ukojit, jde si na chvíli zvýšit náladu, a jde si k televizi pro mentální drogu. Chce vidět, že je na tom někdo špatně, aby nemusel připustit, že svůj život by měl zlepšit. Je zde ještě druhý mechanismus. Lidé se dívají na reality show proto, aby pak mohli být v obraze, když přijde nějaké drama okolo účastníků show. Rádi se do toho zapojí.

Čest lidem, kteří reality show vnímají jako nástroj, kterým mohou nahlédnout na životní situace jinak, očima někoho jiného a něco si z toho vzít. Na místo toho často řeší stejné věci dokola – „Jo, kdyby si nekupovali cigára, tak mají peníze na zubní kartáčky a pastu“… Místo toho by se měl divák zamyslet, zdali jeho rodině či svazku ještě něco nechybí.