Jitenka

Prší, z okapů tryská stovka slov
Derou se ven
Znovu se vydávám na jejich lov
Člověk se stává opojen

Spíjím se slovy, kapou mi na hlavu
Jsem loď, co toulá se v moři
Nikdo už neví z jakého jsem přístavu
Ten déšť je to, co mě tvoří

Ještě chvíli počkám a vydržím to napětí
Kapek bubnování .
Neutonout, mám na paměti
Strach ze zašlapání

Skončím-li v zajetí, za mříží
Snad nerozplynu se jak mořská pěna
Šedo-bělost světa mě netíží
Jen slovy nenastane změna.