Una111

Nádherné! Moje záliba v kamenech a kamíncích, oblázcích, valouncích si přišla na své! Ta Švankmajerova hravost! Ta nápaditost! Jak to láká hrát si také! Každý ten oblázek vzít do ruky, potěžkat ho, zahřívat v dlani, slyšet jeho křemínkový zvuk, když se skutálí mezi jiné! Ťukat jedním o druhý... Radovat se z jejich tvarů, barev, z jejich neopakovatelné podoby. Vybírat ten nejhezčí: Odkud ho mám? Ty poslední ze Žďáru nad Sázavou a před tím z Izraele a tenhle? Ten bělounký a kulaťoučký s červenou žilkou? Kdepak jsem to byla? - Pokračovala bych ještě v psaní ód na kameny a hlavně na pana Švankmajera, ale nemám čas. Promiňte, jdu si najít svou sbírku kamenů a přebírat se v nich...

Filmoví diváci, sledovači, požírači, fanouškové, nenasytové! Okouzlení... vyčkávající... hraví... nadšení... užaslí... zamilovaní... znudění... vyděšení... zhrození... zhnusení... napnutí... přesycení... chtiví... nedočkaví... pobavení... opojení... To jsme my!

Díky, http://www.csfd.cz/uzivatel/42064-emc2/, u kterého jsem toto video našla v profilu! Díky ti!

Krvavé nesmysly, před nimiž dítě pláče,
anebo zemětřesení, náhoda, klavír zborcený
a vetešnický krám,
kde prodávají duše proti záloze.
To všechno už tu bylo.
Ale ten udivený rezekvítek,
právě tento,
chápete? kvete poprvé,
jednou,
provždycky.
A ani zemětřesení
se jej neodváží zašlápnout.
Jen maličké,
jen ty maličké
nechte přijít ke mně. Cestu znají.

(Václav Renč)

Jsi krásná, nebes královno,

jsi jako lilie,

jsi jako růže rozvitá,

když rosu vypije.

...

A jako samo slunce jsi

z bílého plamene!

A my před tebou stojíme

a děkujeme Ti,

že se k nám skláníš

jak matka k dítěti.

"Ta tucha zlá, toť zrnko olova, které podél šíje proniklo do Ušákova mozku. Závoj barvy krve, krásnější plamenů podzimku, se mu rozvlnil před očima, do kterých se vkrádá věčný stín. Zaječel. Prsty lovcovy ruky ho uchopily v hrdle, dusily ho a škrtily. Jeho srdce už zpomaluje, ono, jež kdysi kmitávalo jako bledý květ šípku uslzený, v čas ranní, když keře houštin si hladí něhu jehňátek. Vteřinu zůstává nehybný ve vrahově pěsti, zplihlý, protáhlý jako smrt. Pak náhle starý Tlapka nadskočil. Jeho spárky se marně natahují k zemi, k níž nedosáhnou, protože muž ho z ruky nepustí. Kapka za kapkou Zajíc zhasíná.

Pojednou se zježil a podobá se letnímu strnisku, ve kterém se kdysi schovával, v sousedství sestry křepelky a bratra máku vlčího; podobá se jílu země, jímž se brodily jeho nohy starého chudáka; podobá se kožíšku, jímž září vždycky oděje pahrbek jako on shrbený; podobá se kutně Františkově; podobá se oranici, z níž slýchával smečky klepouchých, jako kdyby vyzvánělo klekání; podobá se zprahlé skále, kterou tolik miluje mateřídouška; podobá se pohledem očí, které se už kalí mlhou nočního blankytu, té požehnané loučce, kde na něho čekávala jeho nejmilejší mezi planým šťovíkem; podobá se, slzami, jež tu prolévá, studnici serafů, u které sedával starý lovec úhořů a spravoval tam vlasce; podobá se životu; podobá se sobě sám; podobá se svému Ráji."

(Literární čajovna Suzanne Renaud, Havlíčkův Brod 2002. Přeložil Jiří Reynek, ilustroval Josef Čapek)

Sladký vánek v olšoví.

A co víc?

Olše v čistém azuru.

A co víc?

Modré nebe v jezeru.

A co víc?

Kapky vody v listoví.

A co víc?

Listí v keři růžovém.

A co víc?

Růže, růže v srdci mém.

A co víc?

Ještě moje srdce v tvém.

(Juan Ramón Jiménez)

...

Hory a kopce na nás navalené

Pane kdo je odvalí?

Probdělé noci slzy zadržené

a kdo se rozpomene

že jsme plakali?

Potoky tekou a vítr jde

ptáci se stěhují a pokoje jsou bez věcí

Všechno co bylo je a nebude

Všechno to rozházené - Bůh ví kde -

a nakupené co neumí odtéci...

Chtěl bych být s květy co rostou a zvadají

v rostlinném tichu Tebou prodchnutém

S kameny co prostě jsou a trvají

se všemi chudými co nemají

a jednou zasednou k hostině v ráji Tvém

(I. Slavík: Ta hudba)

Keď je voda sama,

je to kvapka rosy.

Aby mohla odísť,

o slniečko prosí.

Keď je voda doma,

spolu,

je to more.

Nechce sa jej nikam.

Dolu ani hore.

Keď je kvapka v mori,

dážď sa zhora skĺza.

Keď je more v kvapke,

to je tvoja slza.

(Milan Rúfus)

Východ Měsíce na východním Slovensku:

Nižná Myšľa 25. ‎dubna ‎2013, ‏‎19:34:36

Tváří v tvář - a v plném světle - se svou pravou podobou - každý bude sám 

(Stín třtiny)

Každý z nás bude sám

Ale bude tam láska

Bude tam milosrdenství

spravedlivý vševidoucí soud

Rozpjaté ruce probodené

krůpěje pod trnovou korunou

kolena otlačená na té hoře s olivami

potůčky potu a smrtelná úzkost

vševykupující při slovech "Odejmi

ode mne tento kalich ale ne co já 

chci nýbrž co Ty chceš"

A bude tam Ona

naše Matka Po jeho boku

Přímluvkyně

Orodovnice v každé chvíli

Zachránkyně pří ztracených

Bude tam voda křtu a olej biřmování¨

svatí patroni naši Ivan a Pavel i Anděl Strážce

které jsme vzývali příliš zřídka

Ale tam budou

A svátosti kajícníků

svátosti stolu Božího

manželská svátost neporušená

možná ta jediná uchovaná bez poskvrny na naší pouti

A dej Bůh i olej posledního pomazání

ne-li už vylitý tož aspoň v posledním

zlomku touhy v posledním úderu lítosti srdce

A budou tam které jsme nikdy nepoznali

z hlubiny věků

matky

prabáby rodu

Nad kolébkou nakloněné

dobré sudičky

plačky u naší rakve

omyvačky prachu pozemského

všech trampot unaveného těla a duše k smrti unavené

osuškou lítosti stírající poskvrny hříchů

Budou tam ti zapomenutí

kteří se za nás modlili

bez jakéhokoli nároku na odplatu

ani jen vzpomínku

poděkování Jen z čisté lásky

A ti kterým jsme ublížili ukřivdili

vědomky i nevědomky

a oni nám odpustili

docela

ani stopa hořkosti v nich nezůstala

Budou tam pokorné trávy po kterých jsme šlapali

cesty po kterých jsme bloudili

vteřiny v kterých jsme trnuli

A všechny naše tváře od té první v kolébce

až po tu poslední ke konečnému vydechnutí

Neděs se duše

Ten před kterým budeš stát

tě chce Chtěl tě vždycky

a chce tě navěky

To co nabízel je nad pomyšlení

Je to láska

všeho rmutu zbavená láska

Musíš jen přisvědčit

a říci Ano Pane

nic víc

miluji Tě

(I.S.)

Jarní kurýr 

Wabi a Miki Ryvola (Hoboes 1969)

...

Můj Bože, jsem vzkříšen a stále jsem s tebou!
Spal jsem a ležel jsem jako mrtvola v noci.
Bůh pravil: „Budiž světlo!" A já jsem se probudil, jako kdyby na mne někdo zavolal.
Byl jsem vzkříšen a probudil jsem se,
jsem na nohou a vstupuji do začínajícího dne!
Můj Otče, tys mne zrodil ještě před červánky
a postavil jsi mne do své přítomnosti.
Mé srdce je svobodné a má ústa jsou čistá,
tělo a duch se postí.
Byl jsem zproštěn od svých hříchů.
které jsem vyznal jeden po druhém.
Na mém prstě je svatební prsten a má tvář je omyta.
Jsem jako bytost naplněná nevinností milosti,
která mi byla darována.

(Paul Claudel)

Požehnané Velikonoce všem uživatelům csfd! 

Toulky po důvěrně známých místech...

 Shalom, Erec Jisrael! Shalom aleikhem, Jerušalajim!

Téměř 3 000 lidí  se včera v Praze i přes mrazivé počasí zúčastnilo Pochodu pro život! 

Раны, раны Христа, сколько в них сил и тепла,
Раны, раны Христа, сколько в них жизни,  добра.
В ранах моя красота и счастье, в ранах моя чистота и святость,
В ранах Христовой любви безбрежность, Бог подарил мне радость.

В ранах вижу я кровь для очищенья грехов,
В ранах открылась мне вночь нежная Божья любовь.
Где же моё очищенье сердца, где же моё обращенье сердца,
В ранах Христовых святых навеки я получил прощенье.

Těším se. Těšíš se. Těšíme se... Nejkrásnější konjugace!

Dnes nedávám žádné verše... ani rodák Ivan Slavík, ani duše spřízněná Bohuslav Reynek, který má sníh tak v oblibě, dnes jsou to "verše psané na sníh" lopatou a koštětem...

Nevím, jaké smutky zaháněla ta malá postavička na videu odklízející sníh, ale já jsem svoje ranní smutky zahnala dokonale! Sněhu máme po kolena, ani nevím, kdy jsem ho naposledy zažila tolik! 

Není třeba mi dokazovat

že jsem prach

Vím to

Ale jsem také láska

Jsem věncoví cév

starších rok od roku

s krví vždy pomalejší jsem maso jež se kazí

kůže jež se vraští trochu nepravidelné

pulsování kulhavého srdce

Jsem láska

Hlína je moje sestra drobty

atomů a vesmíry prázdna

krouží stejně v balvanech

ruly v kolech Velkého vozu

jako v mé krvi

Ale jsem láska

jsem velice jemný přístroj

s tisíci neviditelných příčin

a závislostí s podstatou nepostižitelnou

Jsem obydlí duše

Jsem tajemství neznám se sám

Jen Ty vidíš mou minulost i mou

budoucnost mou věčnost všechno

na co jsem zapomněl čeho se nenadál

Jsem láska

Ale stačí tak málo

a přístroj leží rozlámán

nádoba zeje prázdná

hmota je rozdrobená

Nelze mne ničím nahradit

mám cenu krve Pro mne

plakal Není nic jiného mezi

sluncem a hvězdami pro co On plakal

Jsem Člověk

Jsem láska

Zašlá uvadlá ale

láska

Jsem záhada která se nepoddá

jsem láska

Není třeba mi dokazovat

že jsem prach

Vím to Tělo patří zemi

Patří hrobníkově lopatě

Ano prach bude rozmetán

písek roznesou větry

děti mých dětí zemřou ani památka nezůstane

Ale jsem láska 

teď a navěky

(Ivan Slavík)