Una111

První sníh

Pán znovu zemi rozsvěcí,

jiné a větší jsou věci,

svět udiven se dívá,

hvězdami má se obléci.

Jehnědy nové má jíva,

ořechy bělostné líska.

Veverka, rzivá a blízká,

schoulená do snětí

slibu je pečetí.

Je svátek za obzorem,

na vozech bílé jsou stuhy.

Ráj ztracen - bude ráj druhý,

blíží se návratu chvíle.

Vůz každý stuhy má bílé.

V sníh, jako k prameni mléka,

pluh, plachý poustevník, kleká

na poli okraji.

Ptáci se sletají

k síni a ke stáji.

Krása jde, potají

blyskotá tmami.

Co zbylo, prosí s námi.

Klekají kolínka slámy,

té celé i zdrcené koly

a sváté z polí.

Matko Boží, Panno Maria, u svého Syna nám smilování vypros, Synu svému nás doporuč, k Synu svému nás doprovoď!

Ale uživatelé http://www.csfd.cz/ mají jistě jasno:

A taková je pravda o počtu demonstrantů, kteří se zúčastnili demonstrace proti homosexuálním sňatkům!

Je to radost vidět tolik "homofobních" občanů!

... probouzí se nový den! Nový den, nová šance, nová naděje! Každý den je Jeho dar! Deo Gratias!

Originál:

Tired with all these, for restful death I cry:
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill.

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Martin Hilský, 1992

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

... a dalších 12 českých překladů:

Miroslav Kromiš

Znaven už vším, jen klid smrti chci,
Když žebráky zřím o vavřín se hádat,
A nuznou nulu velebenou pokrytci,
A čestné sliby lotry křivě skládat,

A metály na pupcích vrahů svítící,
A cudnost panny sprostě zkurvenou,
A přímý kmen odsouzený křivicí,
A sílu křehkým bičem zlomenou,

A kumšt, jak mocným líže paty hbitě,
A tupost s tituly, jak moudré poučuje,
A prosťáčky hluché k prosté realitě,
A v železech dobro, že zlému posluhuje.

Znaven už vším, od všeho chtěl bych utéct Tam,
Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.

Josef Václav Sládek, 1883

Znaven vším tím po smrti volám tiché -
než zírat, jak se žebrák rodí v svět
a nuzné nic se v cetky šatí liché
a čistá věrnost nevěře jde v sled

a zlatá hodnost bídáka jak zdobí
a dívčí čest šlapána v prach a v nic
a dokonalost ve spárech je zloby
a síla od zbabělství bita v líc

a uměnu jak úřad umlčuje
a umem (jako lékař) vládne bloud
a prostá opravdovost hlupstvím sluje;
jak do ďáblových Bůh je zjímán pout:

znaven vším tím bych odešel už rád -
jen s láskou mou mi žel se rozžehnat.

Jaroslav Vrchlický, 1896

Vším znaven tím já smrt si přeju již!
Zásluhu o žebrácké holi zřím
a pravda nejryzší lží vbitá v kříž
a nuzné nic řve plechem zbujněným

a oblíbená čest se s hanbou týčí
a dívek ctnost se dravě řítí v pád
a nad právem bezpráví - vítěz křičí
a chromou moc zřím sílu vyssávat

a umění úřadům úctu cpáti
a blázny (doktoři jsou) moudré soudit
a bodré poctivosti hloupě láti
a vlásti zlo, ve službách dobrou troudit.

To všecko smrti rád bych umdlen vzdal,
jen kdyby milý sám tu nezůstal.

Jaroslav Vrchlický, 1904

Po smrti křičím tím vším unaven,
hle, zásluha se na žebrotu rodí
a pozlátkem tret prázdný ověšen
a ryzí věrnost v nevěře se brodí.

A zlatá čest na místě nestydů
a cudná ctnost v hampejzy pohrobena
a dokonalost štvána v neklidu
a síla trpaslíky seslabena;

ctná snaha blbosti v plen vydána
a umění jho moci musí nést
a prostota jak hloupost vysmána,
zlo žalářníkem, dobro vězněm jest:

Vším unaven rád umřel bych, ví Bůh,
mou smrtí jen by sám tu nezbyl druh.

Jan Vladislav, 1964

Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,

a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,

a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.

E. A. Saudek, 1975

Jsem unaven a za smrt prosím Boha -
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,

a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,

a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům -

tím světem unaven, tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu napospas?

Zdeněk Hron, 1986

Mám všeho dost, chci umřít, ať mám klid,
když zásluhy jdou o žebrácké holi
a holý zadek smí se honosit
a pravá víra sebe zapřít svolí

a zářící čest zpupně pokořují
a dívčí cudnost zprzní bez pomoci
a ryzí dokonalost pranýřují
a sílu chromí starci zlomí mocí

a úřad umlčí hlas umění
a blbost schopné drze poučuje
a sprostí prostou pravdu podcení
a dobrý v poutech zlému posluhuje.

Mám toho dost, chci všemu sbohem dát,
ale když umřu, zradím, co mám rád!

Miroslav Macek, 1996

Jsem unavený, nechce se mi žít,
když lumpovi se metál připíná
a nuzná nicka chce se dobře mít
a čistou víru každý proklíná

a zlatý věnec zdobí ničemu
a dívčí cudnost špatně končívá
a dokonalost není k ničemu
a vláda v slabých rukou spočívá

a úřad bdí nad tvůrčí čistotou
a rozhodují blbci s tituly
a nazývají pravdu prostotou
a dobro k veslu zla si přikuli

vším znavený, bych smrt měl lehce brát,
však opustil bych i tu, co mám rád.

Václav Pinkava, 2002

Zmožen tím vším, zvu smrt ať pokoj dá mi, -
Neboť hle, žebráka zrození pod pás rána,
pak nuzná potřeba v radosti omezena,
pak víře nejčistší, štěstena nedopřána,

pak mylně, ostudně, ctihodnost pozlacená,
pak cudnost panenská na šlapání vyhnána,
pak ryzí výtečnost neprávem poškozená,
pak síla kulhavým zvikláním obelhána,

pak umu jazyk je svázaný mocí hluchou,
pak trouby doktorát zručnosti dílo boří,
pak pravda prostinká nařknuta prostoduchou,
pak dobro spoutané, vůdčímu zlu se koří:

Zmožen tím vším, chce se mi odsud spěchat,
však zemřít, lásku mou znamená samou nechat.

Václav Pinkava, 2007
Route 66

Mám toho dost. Vadí mi přímo k smrti
Jak na svět žebrák další přichází,
a Nouze malá veselím se vrtí,
a Víra mlčí stranou ve mlází,

a Pocty, komu vůbec nepřísluší,
a Ctnost vystavují nám, na osah,
a Vzornost mylně zkrášlují psí uši,
a Síla, zvrtlá, spí na nosítkách,

a Múza v podhradí, zcenzurovaná,
a Hloupost s titulem překonává,
a Pravda v Prostotu je přezdívaná,
a Dobro v okovech Zlo vyznává:

Mám toho dost, tak pryč už, vem to ďas,
Jen nenechat tu Lásku na pospas.

Pavel Švejnar, 2007

Pod tíhou toho všeho, já k smrti hledím v pláči,
když vidím květiny měniti za bodláčí,
když nuzota przní i eleganci,
když lhář vyzývá víru klidně k tanci,

když zlatí hanebnost a dávají ji s medem,
když skvrní panenství nejodpornějším jedem,
když právo souzeno je na pranýři,
když síla doprázdna jen zvadle míří,

když umění je jenom pro vládce,
když blázni léčí rozum v pohádce,
když pravda změnila se v nicotu,
když mění blbec dobro v prázdnotu.

Já více bych se na to nechtěl dívat,
však samotnou tě nechci nechat zpívat.

Zdenka Bergrová

Jsem unavený, vzdám se života,
vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá
a vesele se tváří nicota
a křivě přísahá i čistá víra

a zlato cti se mění v pozlátko
a dívčí čest je hrubě znásilněná
a dokonalost končí zakrátko
a síla odkulhává zmrzačena

a umění vždy mocní umlčí
a tupec hraje roli profesora
a lež se pravdě směje do očí
a zlo je pán a dobrem smýká shora.

Jsem unavený, vzdám se života,
jenže by tebe stihla samota.

A teď ten německý: 

Klaus M. Rarisch

All dessen müde, such im Tod ich Ruh.
Man sieht Verdienst zum Bettler nur geboren,
die Freude fällt dem Nichts des Lumpen zu,
der Redlichkeit wird boshaft abgeschworen.

Die güldne Würde: würdelos verbogen,
Jungfräulichkeit: zur Hurerei bestellt,
Vollkommenheit: zur Schande umgelogen,
und Kraft: vom Hinkefuß der Macht gefällt.

Die Kunst im Maulkorb der Gewalt verstummt,
gelehrte Torheit kontrolliert die Echten,
die Wahrheit scheint zur Einfalt umgedummt,
der Gute, eingekerkert, dient dem Schlechten.

All dessen müde, wär ich längst gegangen -
Allein die Liebe hält mich hier gefangen.

Chcem žiť, chcem dávať.

Som baníkom srdca zlatého.
Práve tie slová,

čo nikdy nevyslovím,
ma nútia hľadať srdce zo zlata, 

pomaly stárnem.

Hľadal som v Hollywoode,

hľadal somv Redwoode.
Prekročil som oceán za srdcom zlatým.

Hľadal som v sebe, 

je to veľmi tenká hrana,
čo ma núti hľadať srdce zo zlata, 

pomaly stárnem.

Núť ma hľadať srdce zo zlata.
Nútiš ma hľadať a ja dozrievam.
Nútiš ma hľadať srdce zo zlata.
Som baníkom srdca zlatého.

Křest Páně

... na šťastné chvíle letošních Vánoc!

Dnes si připomínáme klanění mudrců z Východu, které vedla hvězda přes Jeruzalém do Betléma. Když spatřili Dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.

Makaronská německá píseň datovaná do 14., podle názoru některých badatelů do 13. stol. Jedna z nejstarších, dnes zpívaných koled.

In dulci jubilo,
singet und seid froh!
Unseres Herzens Wonne
leit in praesepio.
Und leuchtet als die Sonne,
matris in gremio.
Alpha est et O.
Alpha est et O.

In dulci jubilo,
singet und seid froh!
Unseres Herzens Wonne
leit in praesepio.
Leuchtet als die Sonne,
matris in gremio.
Alpha est et O.
Alpha est et O.

Radost

Bože můj, hořím nadějí,

že věci, které se nedějí,

            se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,

v které, cest nevida, chodím jak slep

            a prahnu:

usnu, a přiletí radost jak pták,

srdce mi otevře, aniž zvím jak,

            a v hněvu

zabije hada v něm, obludu zavěsí,

zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí

            zoufání,

ve branách duše mé zaskví se stráží,

čekání barvínky slzami svlaží

            zpívajíc.

(Bohuslav Reynek, Rty a zuby)

Všem přátelům a uživatelům csfd přeji radostné Vánoce a nový rok 2013 bohatý na filmové zážitky!!!

Vianočné pozdravy, vianočné nákupy,

honosné dary, vianočný zhon.
Sedíme pri stole, spievame koledy,

vianočna večera a bije zvon.

Vianočná vetvička v kozube praská,
vládne tu blahobyt, chýba však láska.

Najkrajšie sviatky, to málokto tuší,
najkrajšie sviatky, sú Vianoce v duši.
Najkrajšie sviatky, to málokto tuší,
najkrajšie sviatky, sú Vianoce v duši.

Vianočná nálada, vianočné dobroty,

spoločná večera, vianočný strom.
Sedíme za stolom, spievame koledy,

polnočná omča a vianočný zvon.

Vianočná vetvička v kozube praská,
netreba bohatstvo, kam vkročí láska.

Najkrajšie sviatky, to málokto tuší,
najkrajšie sviatky, sú Vianoce v duši.
Najkrajšie sviatky, to málokto tuší,
najkrajšie sviatky, sú Vianoce v duši.

Třetí neděle adventní je nazývána „Gaudete“, tedy radostná. Církev se raduje z blízkosti Pána a současně jako by se tajil dech nad tím, že Pán je již skutečně blízko, nejen ve významu Vánoc, ale také v našem osobním životě.

Pane, díky tvé blízkosti se nemusíme nechat zdrtit starostmi našeho světa. 

Tobě buď chvála na věky věků. Amen. 

(Flp 4,5-6)

Nessun dorma!

(Árie z opery Turandot Giacoma Pucciniho)

Ať nikdo nespí! Ať nikdo nespí!

Ty rovněž, ó Princezno, 
z tvého mrazivého pokoje 
díváš se na hvězdy,
jak chvějí se láskou a očekáváním. 

Ale tajemství mé je ve mně skryté,

mé jméno se nikdo nedozví!

Ne, ne, na tvá ústa jej vyslovím, 
až se rozední! 
A můj polibek rozbije to ticho, 
co dělá tě mou...! 

Ženské hlasy:
Jeho jméno se nikdo nedozví... 
A my budeme muset, och, zemřít, zemřít! 

Neznámý princ:
Rozplyň se, ó noci! Hvězdy, zmizte za hory! 
Hvězdy, zmizte za hory! Za úsvitu zvítězím! 
Zvítězím! Zvítězím! 

Růže z jihu? Pročpak vlastně z jihu? Cožpak kvetou růže jen na jihu? I jinde kvetou krásné růže a omamně voní a ta nejkrásnější ze všech růží kvete v... no, já to vím, ale nepovím! Nikomu to nepovím!

Ach, člověk jen poslouchá a už se mu z toho valčíku točí hlava... a co potom teprve ve víru tance...

Ranní mariánské mše v době adventní.  (Roráty z lat. rorate „rosu dejte“)

Vyzval jsem Boha na souboj.
Ano. Souboj muže proti muži.
Bohužel se ale nedostavil
a já si uvědomil, že to se mnou vzdal.
Pozval jsem Boha na kafe, že bych se mu rád omluvil,
že je to má vina, má veliká vina,
bohužel se ale opět neobjevil. Možná jsem čekal příliš krátce,
ale v televizi dávali opravdu pěknej film.

Další den jsem na něj čekal před prací. Byl to takový ten vorkoholik, který si na Vánoce nabere tolik práce jen proto, aby nemusel být doma. Čekal jsem teda na něj od šesti ráno až do sedmi večer. Ale on snad do práce ani nepřišel. Jak mám zjistit, jestli tam vůbec je? Zkusím mu zavolat. Možná ale má jen zapnutý záznamník a zatím na zeleném svěžím grýnu doklepává poslední jamku.

Šel jsem se tedy zeptat do recepce. „Dobrý den. Je tu Bůh?“ „Panebože, to už jste asi třicátý člověk, který se dneska ptá.“ odpoví vysoký muž s francouzským přízvukem. „Máte domluvenou schůzku?“ „Nemám,“ ostýchavě jsem odpověděl. „No tak se podíváme, kdypak budeme mít na Vás čas.“ Recepční začal listovat velkou knihou a pro sebe si tiše mumlal: „Tady ne, velké zemětřesení, tady taky ne, pád letadla, Madona, další zemětřesení, malárie. Ti afričtí komáři jsou opravdu otravní. Viďte?“ prohodil recepční ke mně. „Velikonoce, ptačí chřipka, přepadení, no vypadá to, že nejbližší volný termín je za padesát let a to jen díky tomu, že šéf,“ recepční se podíval vzhůru ke stropu, „ještě dál neplánoval. O dalším desetiletí se bude hlasovat až na poradě příští měsíc.“ Sklopil jsem oči. Padesát let je hodně dlouho. Vzhledem k tomu, že je mi teprve dvacet dva, jsou pro mě i dva týdny nekonečný. Vždyť i když je fronta na zmrzlinu delší jak tři lidi, raděj si ji nedám. A konec konců, byl to on, kdo se na mě vykašlal, tak proč bych já teď bojoval o jeho přízeň? 

Je pravda, že mi s ním bylo dobře a měl jsem pocit bezpečí, ale z toho už jsem vyrost. Když jsem od něj potřeboval pomoct, kde zrovna byl? A to jsem mu dennodenně posílal maily, smsky, snažil jsem se mu dovolat, ale neustále mi to jen říkalo  "volané číslo je nedostupné". Změnil si číslo a neřek mi to? A ani na zprávy, co jsem mu nechal, mi neodpověděl. Ano. Měl moc práce. Ale že můj nejlepší přítel si na mě nenašel ani chviličku? Když mi na někom záleží, najdu si přece čas, abych mu odpověděl. I kdybych měl psát smsky na záchodě. 

Přestal jsem mluvit sám k sobě a obrátil se opět na recepčního. „A co mám tedy udělat, abych si domluvil tu schůzku?“ „No, musíte vyplnit tento dotazník, ten poté projde kontrolou pro závažnost, poté přes schvalovací komisi a pokud budete mít štěstí, dostane se až úplně nahoru.“ Dotazník... Dost štěstí. Že se jim na to nevyprdnu.

Vzal jsem si tedy propisku a s dotazníkem jsem se usadil ke stolečku v uvítací hale. Seděl tam sám také jeden muž s dlouhým plnovousem a kouřil dýmku. Z úst vyfukoval malá kouřová kolečka, která se vznášela vzhůru a u stropu se rozrazila do vytracena. Bůh to nebyl, i když si to řada z vás myslela. Přečet jsem si hlavičku dotazníku, která mne značně pobavila. Stálo tam: ŽÁDOST O SCHŮZKU S VŠEVĚDOUCÍM, VŠEVIDOUCÍM A VŠEMOCNÝM BOHEM. Už to množství titulů mě pobavilo. Jen jsem doufal, že ho všemi těmito tituly nebudu muset oslovovat. Vždyť již od dětství jsem mu familiárně říkal pouze "pane Bože". Ale nejvíce mne pobavila ta skutečnost, že pro někoho vševědoucího vyplňuji dotazník o svém životě. Jméno, adresa, datum narození a pokřtění, případně biřmování. Ani nevím, proč tam byl datum úmrtí, ale to jsem samozřejmě jen proškrtl. 

Byly tam i složitější otázky, jako například důvod žádosti. To jsem musel chvíli přemýšlet, protože tam nějaký úředníček nejspíš zapomněl udělat možnosti k zaškrtnutí. Nakonec jsem napsal: Věřím v Boha, ale nevěřím Bohu. Chci vysvětlení, kam zmizel! Pak tam byly i otázky na tělo. Kolik hříchů jste provedl v tomto týdnu. Kolik hříchů jsem opravdu provedl v tomto týdnu. Přičemž u této otázky stálo v závorce: Přičtěte si prosím jeden hřích za lhaní. Když jsem měl celý dotazník vyplněný, odnesl jsem ho recepčnímu a odešel jsem domů.

Pár dní se nic nedělo. Z hlavy mi to ale nevypadlo. Myslel jsem na tu žádost a Boha každou chvilku a říkal jsem si, jak to asi dopadne.
Jednoho dne to přišlo. Bylo to asi rok ode dne, kdy jsem se za Bohem stavil v práci. Přišla mi bílá obálka obyčejných rozměrů, ale ihned mi bylo jasné, od koho je. Rozřízl jsem ji dopisním nožem a vytáhl natřikrát složený papír. Letmo jsem přejel hlavičku a pár dalších řádků a mé oči se zastavily teprve na tučném nápise: Vaše žádost o audienci u Boha se povoluje. 

Ano! V duchu jsem zajásal. Sice jsem se měl dostavit až za něco málo pod čtyřicet devět let, ale měl jsem to v kapse. Teď jen vydržet a věřit, že se s ním shledám. Že mi vysvětlí, proč nepřišel. Proč jsem musel bojovat sám. Sám se smát, sám plakat. Proč se schovával, když jsem ho hledal a žádal, ať se ukáže. Jen věřit a vydržet...

(1 K 13,7)

A pro ty, kteří si tento citát neumějí najít nebo nemají kde najít:

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá...

Proto vám dá znamení sám Pán: 

Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).