Una111

 

Přišla tedy Helena a začala prohlížet svatá místa. Duch jí vnukl, aby hledala dřevo Kříže. Vstoupila na Golgotu a pravila:

Hle, místo boje - a kde je vítězství? Hledám prapor spásy, ale nenacházím.

Já jsem v královském nachu - a Pán je skryt v prachu?

Já ve zlatě, a triumf Páně v blátě?

On je skryt, skryta je palma věčného vítězství?

Jak to, že se mám za vykoupenou, když samo vykoupení není k uzření?

Uvidíme, ďáble, co podnikneš, abys skryl ten meč, který tě porazil. Tak Izák studnici, od cizích zakrytou, vykopal, a nenechal vodu téci stranou (Gn 26,18) Ať jsou odstraněny trosky a život se zjeví; ať je tasen meč, který uťal hlavu pravému Goliášovi (1S 17,51); ať se otevře země a zazáří spása (Iz 45,8). Cokoliv jsi podnikl, ďáble, abys dřevo ukryl - bylo to dobré jen k tomu, abys jím byl podruhé poražen. Potřela tě Maria, která zrodila triumfátora, bez porušení panenství přivedla na svět toho, kdo ukřižován tebe potřel, mrtvý tebe podrobil. I dnes budeš potřen, tak jako ona žena tvoje úklady prohlédala.

Ona svatá Pána nosila - já jeho kříž naleznu.

Ona narozeného učila - já budu učit o vzkříšeném.

Ona způsobila, že Bůh byl mezi lidmi viděn - já na vyléčení našich hříchů vyzvednu z trosek božský prapor.

(Ambrosius: O smrti Theodosiově, 395)

Schody k cisterně sv. Heleny

 

Kdy už tu "ladovskou zimu" vystřídá "ladovské jaro"?

 

- Má matka mazlení ráda neměla.

Jen jednou, to už pozbývala sluchu,

jsem přitiskla, aby lépe slyšela,

svá ústa zlehýnka k jejímu uchu.

 

"A já jsem zas otce prvně políbil,

když jednou při práci přišel k úrazu:

jak jsem se nad jeho rukou nachýlil,

abych v zubech stiskl uzel obvazu."

(Jindřich Hořejší)

 

...

 

Podle P. P. Kopečka:

 

První postní neděle – nazývaná „Černá“ - Invocabit
Mnozí věřící se dříve přizpůsobovali postu i oblečením. Ženy odkládaly pestré šaty a nahradily je tmavým a prostým oděvem. Název Černá neděle je podle oblečení lidí nebo se také nazývala Pučálka podle jídla - hrách namočený ve vodě a později usmažený. Tento týden ženy nejen oblékaly černé šátky, ale matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily že jim je nadělila liška, proto také Liščí neděle.
Tato neděle zdůrazňuje, že skrze modlitbu, půst a celkovou vážnost prožívané doby, je třeba vnitřně prožívat a také dát najevo, že jsme si vědomi Boží lásky a Kristovy oběti za nás. Mezi první a druhou nedělí postní jsou „suché dny“ – je to celý týden modliteb a postu; modlilo se za veřejné hříšníky a jejich obrácení, za katechumeny a jejich kmotry, za kněze. V tyto dny se obzvláště tyto skupiny postily. 
Latinsky se neděle nazývá Invocabit podle vstupní antifony, která je z  Žalmu 91,15-16:

Invocabit me, et ego exaudiam eum. – Vyslyším ho, až mě bude vzývat.

Vstupní modlitba poukazuje na svátostné prožívání 40denního postu skrze pronikání do tajemství Krista, jehož účinkem má být naše obrácení.

 

"Ať sám Hospodin tvé brány věčně chrání,

ať Pán života ti nadělí mír zbraní!"

(Příjemné překvapení od J. Zmožka!)

 

"Jeruzalém zůstane izraelským hlavním městem navždy. To není slib, to je skutečnost... Nesouhlasíme spolu v řadě věcí, ale ohledně Jeruzaléma se drtivá většina shoduje. Neexistují dva Jeruzalémy. Je jen jeden Jeruzalém a ten nikdy nebude tématem k diskusi. Budoucnost Jeruzaléma je jako budoucnost Státu Izrael a jako celého židovského národa. Jeruzalém nebude nikdy rozdělen a nikdy se Jeruzaléma nevzdáme... Král David jej učinil svým hlavním městem před takřka 3.000 lety a král Šalamoun vybudoval první Svatý Chrám na hoře Moria, na Chrámové hoře. Když padl a byl nám sebrán, Židé v exilu v Babylónu plakali a slíbili na něj nikdy nezapomenout... Už od té doby je hluboko v srdci židovského lidu a je jedním z nejzjevnějších projevů našeho židovství… Jako ministr izraelské vlády jsem hrdý na to, že jsem mezi těmi, kdo stráží Jeruzalém." 

(Silvan Šalom)

Máš pocit, že je tvůj kříž příliš těžký? Že tě Pán v něčem "ošidil"? Věř, dá ti za to tolik, že ti náruč nebude stačit. - 

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, jež ho milují.

 

Vlastním tuhle perlu vycházející z africké tradiční hudby už řadu let, ale bohužel jen na gramofonové desce; teprve díky youtube se  o ni mohu podělit, a to dokonce ve dvou provedeních! Zřejmě nejsem sama, komu se líbí!

Nedivím se... tu spontánnost a to nadšení bychom mohli jen a jen závidět! 

 

http://www.youtube.com/playlist?list=PL5E9D97F026AA0D9B

 

Je pravda, cvrčku,

že tvůj zpěv není žádný zpěv,

ale vrzání křídel, jichž se zbavuješ?

 

Nauč mě jak svléknout

tu kůži příliš citlivou,

to já, které mě nikdy neopouští.

 

Dočkám se dne, kdy v domnění.

že zpívám,

budu jak ty, 

zbavím se opotřebovaných, znavených křídel?

(Helder Camara)

- - -  

 

Nikdo neuvěřil,

že úmysl dítěte

bylo obejmout motýla.

 

Nikdo, jen já.

Předobře chápu,

že naše ruka tak těžká,

namísto laskání

drtí,

namísto ochrany

zraní.

(Helder Camara)

- - -

Vzpomínám na bílé léto, na čas spáče,

cypřiše, ach... ty mluvíš a já náhle sním,

zavřené oči, v starém parku tichnoucím

o prameni, jenž trochu ochraptěl a pláče.

(Paul-Jean Toulet)

- - -

 

Tak moje srdce ve tvé dlani,

srdce, jež plápolá,

ach otevři je, to nic není,

jen trochu popela.

(Paul-Jean Toulet)

- - -

Když vlna vyzdvihne tě na svém hřebenu

- vlna radosti, triumfu či beznaděje -

nezapomeň,

že je to její podstatou

netrvat déle než pár vteřin

a rozplynout se v pěnu.

(Helder Camara)

- - -

Neluč se, neluč zaživa

pro bolest ani pro posměšek.

Láska je krutě žárlivá,

zítra ti splatí pomstou dnešek.

... 

Jas jejích ohňů posmutní,

nastanou pusté postní dny,

 

zalkne se v síti pavoučí,

kdo zaživa se rozloučí.

(Zinaida Gippiusová)

- - - 

Miláčku, na hřbitov mne nedávej, až zemřu!

Jen květina ať z hrobu roste, blízko mne

ať tryská božský hvízdot uhnízděných ptáků,

hned vedle zvoní zakletý hlas pramene!

Jen květina, miláčku! Jako vždycky tady...

 

Semínka rozhoď na mne! Chci ať vlákna vrostou

do žluté křídy mizejících kostí mých.

Po hnědých schodech kořínků chci stoupat

a hledět na tě v morušových liliích.

(Juana de Ibarbourou)

- - -

Večer je dnes nějak jiný,

tesknem napilý.

Jsou to vločky nebo peří

nedaleko našich dveří,

holubičko sivá moje,

holoubečku ty můj sivý,

jsou to vločky nebo peří, 

co jsme ztratili?

(Oldřich Mikulášek)

- - - 

Kdybych ti mohl modré z nebe snést,

oblačné látky, červánkový třpyt,

tkaniny, v nichž se lesknou stehy hvězd

a stříbrná i zlatozářná nit,

 

to všecko bych ti prostřel pod nohy,

ale jsem chudý, mám jen svoje sny.

Aspoň ty prostřel jsem ti pod nohy:

našlapuj zlehka, šlapeš na mé sny.

(William Butler Yeats)

Vincent van Gogh: Hvězdné nebe

 

Pohádka o princezně a pávech 

Kam zmizela nám princezna

kam utekla kam schovala se

ve které zemi pávy pase

kdo do té země cestu zná

 

Je daleko a je až kdesi

za sedmi řekami

a lesy

tak daleko a ještě dál

 

V té zemi za železnou  mřeží

ve vysoké až k nebi věži

princeznu černokněžník střeží

 

Být princem nic bych neváhal

jal bych se přes ty řeky brodit

princeznu šel bych vysvobodit

černému muži bych ji vzal

 

Tomu co za železnou mřeží

ve vysoké až k nebi věži

princeznu hlídá přísně střeží

 

A jestli vrátíme se zpátky

s princeznou budem pásti pávy

na našem dvorku ne až kdesi

za sedmi řekami 

a lesy

tam za horou ba ještě dál

 

(Jan Skácel)

Vybroušené, úsporný výraz, dokonalost sama!

Kolik jen překladatelů si na tomhle malém klenotu už "vylámalo zuby"!

 

Über allen Gipfeln
ist Ruh,
in allen Wipfeln
spürest du
kaum einen Hauch;
Die Vögelein schweigen im Walde.
Warte nur, balde
ruhest du auch.

(J. W. Goethe)

 

 

Bože můj hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,
v které cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:

usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu

zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,

ve branách duše mé zaskví se stráží
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.

 

Je v hudbě cosi zádušního

a svíravého nad pomyšlení,

je cosi smutného, cos tesknícího,

pustého cosi, plaše divokého v ní.

A cosi skytského a mohylného

a černobýlného a pelyňkového

a pradávného, prarodného,

až z bylin bohatýrského.

A cosi smělého a rozhodného

a přísného jak výška, jako ta,

a cosi nade všechno podstatného -

lidskost a dobrota.

(Viktor Bokov)

 

Zpívání, zpívání, smutky zahání! A zvláště to s Rolandem Villazónem!

 

Bělostný měsíc

Paul Verlaine

 

Bělostný měsíc

a jeho jas

rozlil se v lesích,

je slyšet hlas,

jak listí padá...

 

Ó měj mne ráda!

 

Nad tůní vrby

loví svůj stín

v zrcadle hlubin,

hlas bolestín

v nich větrem kvílí...

 

Blouzni v té chvíli!

 

Nesmírné, něžné

utišení

z oblohy hvězdné

jako mžení

měsíčné, bílé...

 

Jak vzácná chvíle!

 

Český symbolismus -  František Kobliha (1877 - 1962): Měsíční noc

 

    ...  Jeho království setrvávalo stále na zemi poté, co on vstal z hrobu. V bezútěšné samotě uprostřed temnot strašidelného města jsem měl pocit, že jeho království je mi docela nablízku, na dosah ruky, kroku, vnitřního záchvěvu. Zmocnilo se mne nevýslovné pokušení nahlas přivolat Ježíše Nazaretského, syna božího, ale neodvážil jsem se již odvolat se k jeho mocnému jménu, jsa  mimo.

...

     Zatím vyhořel olej v mé lampě, plamen vyšlehl, zmodral a  zhasl, a cítil jsem slabý pach spáleného. Ale tmy jsem se nebál, ani samoty, jak se někdy stává, když zhasne lampa. Tma byla mimo mne, ale když jsem zavřel oči, věděl jsem, že ve mně je jasno. Nic takového jsem ještě nezažil. Měl jsem jakoby vnitřní oči. A ty viděly jasné světlo, ačkoli mé tělesné oči viděly jen tmu. Vzpomněl jsem si na zahradníka, jehož jsem potkal, a v mysli mi šuměla jeho slova: "Znám své a moji znají mne."

     Pokorný a rozechvělý jsem řekl nahlas, oči zavřeny: "Neodvažuji se říci, že tě znám, ale z celého svého srdce bych tě chtěl poznat a doufám, že bys mne poznal a neodvrhl."

     Když jsem to dořekl, vešlo do mne ticho a prosté vědomí, že se mi všecko stalo právě tak, jak se stát mělo, a že nic nezískám netrpělivostí. Musím se spokojit s pokorou a čekáním. Čas se pozastavil v mé mysli a jako by se pozastavil se mnou i celý okrsek země v očekávání...

 

(Mika Waltari: Jeho království)

 

O čem ví tesknota 

 

V přestávce mezi životem a tamtím
kocourek s kamenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tamto nepřichází tamto má vždycky čas
Vidíte kocourka? myslí si, že se vrátí

 

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

 

A pije a pije zvolna jakoby se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

 

V přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když už noc minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat

 

(Čítanka jaro, 1939)

 

Oprava: ... Už brzy v Jeruzalémě!

 

Pomocníkovi se chvěly nohy, srdce prudce bilo, pod čelem šumělo.

"A vy nic? Vy jste - vy jste si při tom všem na mne pomyslila?" zajíkal se a zvláště to slovíčko "mne" šlo mu těžko z hrdla.

"Vy nevíte, proč jsem tam chtěla a proč jsem přišla, viďte že ne?"

"Tak kvůli komu?"

"Kvůli komu - kvůli panu pomocníkovi z Pozdětína, který si mne za to celý večer ani nevšiml," vybuchla lítostně.

Pomocník se sotva zdržel, aby k ní neskočil a nesevřel ji v náruči.

...

"Albinko," pronesl žádoucně.

Zastavila se a upřela naň oči.

...

 

Sledovala jsem 2. díl dokumentárního cyklu http://www.csfd.cz/hledat/?q=zapomenut%C3%BD+sv%C4%9Bt+komunismu.  A do hloubi duše jsem se styděla za slova, která zde zazněla z úst režiséra Vojtěcha Jasného! Do hloubi duše!